Lednicko-valtický areál

Počasí v dubnu se špatně odhaduje; na předpověď se nedá příliš spoléhat, pokud teplé a studené fronty kličkují sem a tam. Zatímco v Brně byl krásný teplý den, na našem výletě o pár desítek kilometrů jižněji, nám spadly na cestu i nějaké dešťové kapky. Na začátek cyklistické sezóny jsme si zvolili prakticky rovinatý terén Lednicko-valtického areálu. Ranní vlak vysadil naši sedmičku cyklistů na nádraží v Břeclavi. Na okraji města jsme minuli zámek. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Není divu, je totiž ve značně zchátralém stavu. Má jen novou střechu, ale zvenku vypadá doslova hrozně. Hned za Břeclaví začíná lužní les. Ten byl po nočním dešti pěkně vlhký a zem pod stromy se svěže začínala zelenat. Přes četné mostky nad ztracenými rameny řeky Dyje se vine asfaltová silnička až k Janovu hradu. Je to jedna z romantických staveb rozesetých v krajině. Janohrad, jak se mu také říká, vypadá zvenku tak trochu jako zřícenina s novou fasádou, ale nepoškozená okna dávají znát, že jí ve skutečnosti není. Interiéry jsou zařízeny jako lovecký zámeček a dá se jít i na prohlídku. Po jednom ze slepých ramen Dyje se sem plaví v létě turisté na loďkách z nedalekého parku Lednického zámku.

Na samém konci rozlehlého parku se tyčí nad hladinou rybníka Minaret. Přestože jeho špici zakončuje půlměsíc a fasádu zdobí citáty z Koránu, jedná se jen o romantickou stavbu s islámem nemající jinak nic společného. Z věže Minaretu je skvělý výhled na Pálavu a průhledem přes rybníky se v dáli rýsuje Lednický zámek. Ten v dobách minulých prošel četnými přestavbami. Nejprve došlo na přestavbu tvrze na zámek. Sloh zámku se v průběhu staletí změnil z barokního na klasicistní, pak empírový. Nakonec získal dnešní podobu ve stylu Tudorovské novogotiky. V období empíru byl k zámku přistavěn téměř stometrový skleník. Neodolali jsme a někteří z nás se na chvíli přenesli do tropických krajů. Kousek za Lednicí, jen několik desítek metrů od silnice na Poštornou jsme se zastavili u Apollónova chrámu. Tyčí se nad Mlýnským rybníkem a tvoří kulisu pláže. Dříve se kolem něj pásly slepice. Letos v zimě vyhořel a nyní je skryt v lešení. Že by se snad konečně dočkal opravy a také důstojnějšího okolí?

Železniční zastávka na hrázi mezi dvěma Lednickými rybníky je zřejmě světovou raritou. Přejeli jsme přes tuto hráz k Rybničnímu zámečku. Stojí vysoko nad Prostředním rybníkem. Okna i dveře byla zakrytá okenicemi. Nepřišli jsme na to, proč se na balkoně objevilo bednění s asfaltovou lepenkou. Ještě před pár lety totiž zámeček vypadal zvenčí jako nový. Na protějším břehu rybníka je za průsekem vidět v dáli silueta Tří Grácií. Zdejší bývalé panství leželo po obou stranách historické dolnorakousko-moravské hranice. Tu připomíná ojedinělá stavba na břehu Hlohoveckého rybníka. Bývalá zemská hranice protíná přesně v ose hlavní sál Hraničního zámku. Zde na nás spadly první kapky, chvíli jsme váhali jestli se schovat. Nakonec jsme pokračovali dále okolo rybníka. Obloukovitě vyklenutá kolonáda Tří Grácií je nádhernou klasicistní stavbou. Žel, sousoší Tří Grácií, zobrazující jejich při o jablko pro nejkrásnější z nich bylo ukryto v plechovém obalu. Trochu nás to zklamalo, mysleli jsme si, že v dubnu již bude socha odhalena.

V lese za Třemi Gráciemi je ukryta kaple sv. Huberta. Stojí na palouku uprostřed lesa se sochou patrona myslivců uprostřed pseudogotické klenby a stylem tak trochu připomíná špičku věže. Ostatně, kdo nezná původ romantických staveb v Lednicko-valtickém areálu, mohl by být podobou některých z nich lehce zaskočen. Vždyť kdo by hledal vítězný oblouk skrytý v lese na jihu Moravy? Právě takto vypadá Dianin chrám, zvaný také Randezvous. Jeho interiér je po rekonstrukci, ale z původního vybavení se toho moc nezachovalo, přesto prohlídka za to stála. Ořechovou Valtickou alejí jsme přijeli do Valtic, bývalého sídla pánů z rodu Lichtenštejnů. Jejich barokní zámek je dominantou tohoto vyhlášeného vinařského města. Zatímco v restauraci pod zámkem jsme si dopřáli polední pauzu, vysvitlo na obloze i slunce.

Naše další cesta vedla až na dnešní rakouské hranice. Vysoko nad Valticemi stojí Kolonáda zvaná podle návrší Rajstna. Je úplně nově opravená a je z ní daleký výhled do kraje. Museli jsme se však spokojit jen s výhledem z cesty pod kolonádou. Cedule na dveřích oznamovala, že v případě nepříznivého počasí je objekt uzavřen. Nebyli jsme ale jediní, kdo byl alibismem správců zaskočen. Po bývalé signálce, podél státní hranice naše cesta vedla zpátky k řece Dyji. V nivě řeky jižně od Břeclavi leží obora zvaná Soutok. Toto území tvoří jarní záplavovou oblast. Na solitérních stromech tu hnízdí čapí rodinky. Projeli jsme mezi loukami s četnými jezírky vody, které jim poskytují obživu. Přes povodňovou hráz jsme se dostali k jednomu z nejvzdálenějších objektů Lednicko-valtického areálu, empírovému zámku Pohansko, dnes s archeologickým muzeem. Pohansko je nedaleko břeclavského nádraží a tak je přesně tím bodem, kde se dá příjemně zdržet před odjezdem vlaku lépe než na nádraží.

Odpolední slunce hřálo na cestu a litovali jsme, proč takhle krásně nemohlo být celý den! Škoda, že jsme si pro tento výlet do Zahrady Evropy nezvolili pozdější termín. Naštěstí to sem ale máme z Brna vlakem kousek …

Zahrada Evropy V samém jihovýchodním cípu Moravy, u trojmezí se Slovenskem a Dolním Rakouskem, na jihovýchod od Pavlovských vrchů, na dohled od vinic Moravského Slovácka se rozkládá lesnatý přírodní park zvaný Lednicko-valtický areál. Název dostal podle dvou zámků a k nim přilehlých měst v Lednici a Valticích. Ty byly sídelními místy moravské větve známého knížecího rodu Lichtenštejnů. Zámek ve Valticích, hlavní sídlo rodu, spojuje dodnes s letním sídlem v Lednici přímá, šest kilometrů dlouhá, alej. Ta vznikla v 16. století v době, kdy původní tvrz v Lednici začala být přestavována na zámek a s ní budován přilehlý park. Od konce 18. století se začaly v krajině okolo obou zámků objevovat volně rozptýlené romantické historizující stavby. Sloužily jako místa pro kratochvíle šlechty, jako rozhledny, místa pro setkávání i jako užitkové objekty. Jejich společným znakem je citlivé zasazení do krajiny a většinou antický a klasicistní vzhled. Celkem jich v krajině lze napočítat bezmála dvě desítky. Tento kraj neztrácí svoje kouzlo v žádném ročním období. Po právu byla tato unikátní přírodně-kulturní památka v roce 1996 zapsána na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Společně se sousední biosférickou rezervací UNESCO na Pálavě se tomuto regionu ne nadarmo říká Zahrada Evropy.