Májový výlet

První máj je takový zvláštní svátek. Tento den znamená pro každého něco jiného. Někdo slaví svátek práce, někdo demonstruje za úplně jiné ideje, jiní ho berou jako svátek zamilovaných, nepokažený kýčem únorového Valentýna. První máj 2004 byl také prvním dnem, kdy vstoupila Česká republika do Evropské unie a to byl další důvod k oslavám. My jsme také slavili - příchod opravdového jara, které se tento rok nějak opozdilo. A jak jinak ho oslavit než výletem na kolech do jarní přírody. Jako pomyslný cíl jsme si symbolicky vybrali kraj Pohádky máje. Jarní výlety mají neopakovatelnou atmosféru. Všechno kolem kvete, tráva i zeleň mají až nepřirozeně jasně zelenou barvu, ale hlavně vzduch je prosycen různými vůněmi z květů. Jen to počasí bývá zrádné …

Noc při pálení čarodějnic byla docela divoká. Kolem Brna se honily bouřky, ale ráno vypadalo počasí nadějně. Sešli jsme se v Bystrci na začátku Údolí oddechu. Po lesních pěšinkách a od koních rozdupaných stezkách kolem Vrboveckého mlýna jsme dojeli do Žebětína na okraj Podkomorských lesů. A hned na začátku se ukázalo, že místní noční bouřka, která se přehnala nad lesy a Bystrcí rozhodně nebyla májovým deštíkem. Na prvních metrech polňačky se naše kola obalila vrstvou vlhkého jílu. Po jindy pohodové cestě jsme takto s obtížemi dojeli až k Helenčině studánce. I tady vody bylo hodně, voda ze studánky valila proudem a z prostoru pod studánkou nestačila odtékat. Po získané zkušenosti jsme pro další cestu raději zvolili tu zpevněnější ze dvou tras k Podkomorské myslivně. Ta leží na západním úpatí svahů porostlých Podkomorskými lesy. Právě do okolí tohoto stavení umístil Vilém Mrštík, který žil nějaký čas v nedalekých Ostrovačicích, děj svého lyrického románu Pohádka máje. Socha hlavní hrdinky, plaché dívky Helenky, stojí dnes v obnovené kašně před myslivnou. Myslivna samotná, v níž dříve bývalo muzeum, je v soukromém vlastnictví a zvenčí nevypadá zrovna nejlépe.

Po silničce jsme dojeli do Veverských Knínic, kde začalo trápení s blátem č. 2. Tady jíl pro změnu s jehličím vytvořil podivnou hmotu znemožňující otáčení kola. Čištění klacíky moc nepomáhalo, protože kolo se okamžitě zalepilo znova. U myslivny na Javůrku, kdy jsme se konečně dostali zpátky na asfalt, přišla na řadu demontáž kola. Z Javůrku vede pěkná zpevněná cesta, která podjede dálnici D1, a ta nás přivedla k rybníku na Říčanském potoce, u kterého stálo na břehu občerstvení - tomu se nedalo odolat.

Za Říčkami jsme sjeli do Chroustovského údolí. Nad nímž pramení říčka Bobrava. Silnička tu pěkně mírně klesala až do Rosic. Ty jsme minuli po stezce podél trati do Tetčic, abychom opět zmizeli v lesích. Z údolí Bobravy jsme vystoupali do stejnojmenného přírodního parku. Je tu krásně, ale je také s podivem, že tu probíhá tak intenzivní těžba dřeva. Klády po těžbě lemují cesty v údolí Zlatého potoka a na místech, kde jsme byli dříve zvyklí vídávat plochy medvědího česneku, se nachází rovněž skládka dřeva. Přesto tu byla typická vůně česneku ve vzduchu cítit.

Údolí Bobravy je známým cílem turistů i cykloturistů. Je na dosah velkého města a přitom nabízí pohodlnou vyjížďku po nezpevněných cestách kolem starých mlýnů v celé délce údolí až do Želešic. Romantiku pokazil snad jen průjezd lomem, kde se i v tento den pracovalo! No, doslova děs a oblaka prachu. Z Želešic je to po silnici už jen kousek do Modřic, kudy vede známá cyklostezka až do centra Brna.