Údolí Svratky

Řeka Svratka si na svém středním toku razí cestu Hornosvrateckou vrchovinou, nejvýchodnějším výběžkem Českomoravské vrchoviny. V jejím údolí vede do Tišnova poměrně frekventovaná silnice a také železniční trať. A právě vlakem jsme se poslední květnovou soboru vydali do Nedvědice, městečka pro známým hradem Pernštejn, abychom podél řeky dojeli na kolech zpátky do Brna. Naše trasa ovšem nevedla po zmíněné silnici, ale pěkně terénem v údolí i nad ním.

Byl to pěkný slunečný den, kterých toto jaro bylo dosud málo. Nebylo kam spěchat a tak jsme výlet zahájili trochu netradičně v místní cukrárně. Čerstvý štrúdl šel na dračku nejen mezi námi deseti. Vyrazili jsme po červené značce, která vede celým údolím až do Brna. Po dvou kilometrech následovala první zastávka v malé obci Černvír. Přes řeku tu stojí starý dřevěný most, po rekonstrukci ve velmi dobrém stavu. Není to jediná stavba svého druhu, podobné mosty stojí i přes přítok Nedvědičku o něco výše po proudu, ale zatím nejsou v tak opraveny. Za Černvírem červená pokračuje údolím. My jsme však zvolili objízdnou trasu. Silnička nás vyvedla do Křižovic, kde se u mnohých projevil tréninkový deficit letošního jara. V jedné z chalup a jejím okolí se nachází zajímavá galerie dřevěných soch nazvaná "Z ruky". Některé výtvory jsou docela zajímavé. Návrat po polní cestě do údolí na červenou je hodně strmý. Před Doubravníkem jsme najednou v lese potkali početnou skupinu cyklistů. Byli to naši kamarádi z klubu K.O.L.O., kteří měli namířeno opačným směrem na grilování.

V Doubravníku stojí velký kostel s hrobkou Pernštejnů. Bohužel, ta je během roku nepřístupná, otevírá se pouze mimořádně a tuto šanci jsme my neměli. Za Doubravníkem se hlavní silnice odklání od řeky a vedlejší cesta s tratí se noří do úzkého údolí. U jednoho z meandrů řeky v místě zvaném Prudká se nachází velké železničářské rekreační středisko a také papírna. Zde končí asfaltová cesta, tedy přesněji řečeno, nekončí, ale pokračuje do papírny a tou je průjezd zakázán. Přes dřevěnou krytou lávku jsme proto přejeli na druhý břeh, kde následoval "technický" úsek po úzké stezce mezi řekou a skalou, lemovaný kopřivami. Za papírnou se však červená značka opět připojila na malou silničku, která nás dovedla do Borače.

Úsek za Boračí je hodně náročný. Když nepřehlédnete odbočku červené značky a "nezakufrujete" na louce u tratě, dostanete se správně úzkou pěšinou vysoko nad údolí. Vzhůru a zase dolů, chvílemi mezi keři a chvílemi po docela příjemné cestě lesem se vrátí stezka zpět dolů k trati. Jiná volba, kromě hlavní silnice tu není. Za Horními Štěpánovicemi jsme ale opět uháněli po široké polní cestě až pod vrch Květnice. Tento mohutný chlum, tyčící se vysoko nad údolí, je chráněnou přírodní památkou. Kopec je převážně vápencový a také pod ním byla v roce 1972 objevena rozsáhlá jeskyně, která je příležitostně otevřená. Z minulosti se tu zachovaly štoly na těžbu barytu. Štoly i jeskyně jsou zimovištěm netopýrů. My jsme jak jinak, vystoupali až na vrchol po cestě na severovýchodní straně. Přestože je to nejpozvolnější svah, v jednom úseku jsme kola museli tlačit. Odměnou nám byl nádherný výhled na údolí Svratky s klášterem Porta Coeli. Sešup dolů po zelené značce byl docela adrenalinový, ale zvládli jsme to a bez úhony přijeli do Tišnova.

Z Tišnova pokračuje červená značka dále údolím podél řeky, ale je místy nesjízdná a jsme to do Veverské Bítýšky vzali přes kopec po modré. Za Bítýškou začíná vzdutí Brněnské přehrady a také chatová osada, kterou jsme dojeli k hradu Veveří. Ten byl tradičně v obležení návštěvníků. Z hradu Veveří to je na kraj Brna už jen kousek.