Ždánický les

Už při vystoupení z vlaku v Křižanovicích nám bylo jasné, že je před námi pěkný, leč horký červencový den. Sluníčko se do nás opíralo a my se utěšovali tím, že alespoň část dnešní plánované trasy povede lesním chládkem. Šlápli jsme tedy do pedálů a po pár kilometrech u Rašovic začali stoupat do kopců Ždánického lesa. Vyšlapat na rozcestí s hřebenovkou byla celkem pohoda. Prakticky vždy, když jsme v minulosti projížděli přes Ždánický les, přejížděli jsme právě po této hřebenové cestě. A tak padl návrh, udělat hned na začátku odbočku k pramenu ve Zdravé Vodě. Nápad se ujal a sjeli jsme necelé dva kilometry. Z bývalých lázní zůstala ve Zdravé Vodě jen zchátralá budova. U sousední kapličky jsme objevili nad pramenem pumpu z níž neochotně tekla minerální voda železité chuti.

Vrátili jsme se zpátky na rozcestí a vydali se po nám dobře známé hřebenové cestě Těšance. Hlaďoučká asfaltka se vlní nahoru a dolů. Na rozcestí U obrázku jsme se stočili k Dambořicím. Podle všech map se tu pod kopcem nacházejí mohyly Halštatské kultury. Nikde však není napsáno, zda by v terénu mělo být něco patrno. Pátrání úspěch nepřineslo. U Dambořic jsme opustili les a cítili, jak sluníčko pěkně připéká. Na polích mezi vesničkami Moravského Slovácka právě kvetly slunečnice a dozrávalo obilí. Cestou pořád ne a ne najít otevřenou hospůdku se zahrádkou, kde by se dali doplnit tekutiny. "Kde jedete?", zeptal se nás v Sobůlkách pán silným moravským přízvukem, který jsme poznali i my Brňáci :) "Do Bukovan na rozhlednu", odpověděli jsme a po pár desítkách metrů jsme se vyhoupli na horizont a před námi se objevila silueta našeho pomyslného cíle.

"Jé hele větřák", ozvalo se mezi námi. Járovi se totiž podařilo zatajit před některými účastníky neobvyklou podobu nové rozhledny. Na kopci nad vsí ji zbudoval místní rodák a dal jí netypickou nicméně stylovou podobu, protože v tomto kraji větrné mlýny opravdu kdysi stávaly. Interiér mlýna je docela pěkně zařízený a nás hlavně těšilo, že tu měli i občerstvení. K povídání jsme dostali na košt sklenku bílého vínka a možnost něco zakousnout. Ve mlýně jsou vystaveny historické fotografie z Bukovan, náčiní z doby našich babiček a dokonce archeologické vykopávky z nedalekého vršku, od všeho trochu. Horní ochoz slouží jako rozhledna a vidět je odtud až k Bílým Karpatům. Vrtule "mlýna" se točila, vydávajíc přitom skřípající zvuk, který ovšem pocházel z elektromotoru jejího pohonu. Rozloučili jsme se s "mlynářem" a pokračovali dále.

Ždánický les získal svoje jméno podle obce Ždánice. Už od 13. století tu stávala tvrz, na jejímž místě nyní stojí renesanční zámek. Žel zámek, dnes sídlo muzea, není právě v nejlepším stavu. Za Ždánicemi jsme opět vystoupali na hřeben Ždánického lesa k rozcestí U Zlatého jelena, kde jako vzpomínka na boje partyzánského oddílu Olga stojí velký památník. Hřebenovka nás dovedla kolem střediska těžby ropy U Slepice na rozcestí U Kříže. Dlouhým sjezdem jsme přijeli do Bučovic. Ještě než jsme před odjezdem vlaku poseděli v hospůdce, zajeli jsme se podívat k Bučovickému zámku. Podvečerní vlak do Brna jel zanedlouho.

Na pomezí Hané a Moravského Slovácka Ždánický les je vrchovina se střední výškou 270 m n. m., tvořící nejzápadnější výběžek jihomoravských Karpat. Přestože jeho okraj leží jen necelých 20 km od jihovýchodu Brna, zůstává stále dosud stranou hlavního náporu turistů. Přitom hustá síť zpevněných a dobře značených cest, které tu vystavěli lesníci i těžaři ropy, nabízí zcela jedinečný terén pro cykloturistiku. V listnatém lese najdete koberce zelených bylin a trsy konvalinek na jaře, příjemný chládek za horkých letních dní i nekonečnou hru barev na podzim. Pro Ždánický les je také charakteristický jinak neobvyklý obrázek v české krajině. Až sem ze slovenského Záhoří zasahuje těžba ropy a různě po lese lze spatřit kývající se kozlíky. Hřeben Ždánického lesa tvoří přirozenou historickou hranici mezi Hanou a Slováckem.