Bílé Karpaty

Předpověď na poslední květnový víkend byla lákavá. V Bílých Karpatech právě kvetly louky bezpočtem druhů lučního kvítí a to byl ten správný čas pro uskutečnění jejich přejezdu. Stodvacetikilometrovou kopcovitou trasu bylo ale nutné rozdělit na dva dny. Na poslední chvíli se na celý víkend podařilo svolat jen čtyřčlennou skupinu.

Moravské Kopanice

V sobotu dopoledne nás vysadil vlak v Bojkovicích. Hned na úvod jsme si dali výšlap k místnímu zámku, který stojí nad městem. Zámek sice není ve špatném stavu, ale zarostlý a neupravený zámecký park kazil dojem. Nebyl důvod se déle zdržovat, sjeli jsme zpátky do obce a vydali se údolím Olšavy na Pitín. Tady začalo údolí prudčeji stoupat na hřeben. Nabrali jsme něco přes 300 výškových metrů až na kótu Hradisko. Pak se sklon zmírnil a po hřebeni jsme dojeli na louky nad Žitkovou. Bylo už krátce po poledni a tak jsme se na chvíli usadili na rozkvetlé louce, kde nás ofukoval svěží vítr.

Žitková je rázovitou kopaničářskou obcí, které tady vznikaly při kolonizaci území na přelomu 17. a 18. století. Dodnes se zde zachovala specifická kultura. Stavili jsme se v místní hospůdce na limonádu a pokračovali po lučních cestách dále. U Starého Hrozenkova je hřeben přerušen údolím Kratkovského potoka. Strmě jsme klesli dolů k hraničnímu přechodu, brzdy přitom pěkně zahřály ráfky. Jak prudce jsme klesli, tak ostře cesta pokračovala na konci bočního údolí na Vyškovec. Sklon byl opravdu odporný. Ve chvíli když jsme uslyšeli zmrzlinářské auto všichni jsme už kolo vedli. Na konci nejhoršího stoupání jsme nechápali kde se tu vzal zmrzlinář, ale zmrzlinu jsme si dali rádi, za ten kopec jsme si ji opravdu zasloužili. Stoupání ale ještě nebyl konec. Na vrch stále chybělo dost výškových metrů, ale alespoň sklon silnice se trochu zmírnil. Ze silnice se nabízely krásné výhledy do pěkné okolní krajiny. Další osvěžení v chatě nad Vyškovcem neodmítl nikdo. Na rozcestí pod Mikulčiným vrchem jsme si zase užili sjezdu. Několik kilometrů do Březové jsme ujeli velmi rychle. Ale v Bílých Karpatech je to jako na houpačce. Opět jsme začali stoupat. V sedle nad Stráním se již objevil cíl našeho prvního dne - vrch Velké Javořiny. Až na vrchol nejvyššího kopce Bílých Karpat nám to trvalo dvě hodiny. Kochali jsme se výhledem barvícím se do červena v podvečerním slunci. Poté jsme sjeli kousek pod vrchol na slovenskou stranu k turistické Holubyho chatě, kde jsme měli domluvený nocleh.

Horňácké Slovácko

Okny našeho podkrovního pokoje začaly pronikat první ranní paprsky slunce. Posnídali jsme a přejeli přes vrchol Javořiny zpět na moravskou stranu. Po modré značce jsme sjeli do Vápenek a pak zase zpátky na vrch do Nové Lhoty. Nad vsí jsme chvíli přemýšleli, kam že to vede značená cyklotrasa. Zrak nás nemýlil, za loukou bez jakéhokoliv náznaku cesty jsme se ocitli v úzkém korytu lemovaném kopřivami, které nás svedlo do Filipovského údolí. U lovecké chaty Megrovky jsme se rozhodli vynechat další kopec a pokračovali údolím k Javorníku, kde bylo několik dalších možností k občerstvení.

Za Javorníkem jsme po státní silnici k hraničnímu přechodu jeli proti větru. Odbočili jsme ke Kuželovu, čímž se vítr opřel do zad. Na vrchu nad Kuželovem stojí větrný mlýn. Větřák patří Technickému muzeu v Brně. Přijeli jsme právě na konci polední přestávky a libovali si, že jsme zde sami, když se objevil autobus plný turistů. Namačkaný dav návštěvníků ve mlýně nám zkazil dojem z jinak zajímavé prohlídky. Naším průvodcem ve mlýně v Kuželově byl pan František Okénka, bývalý učitel z Hrubé Vrbky, člověk známý v širokém kraji, velký muzikant, znalec nářečí, etnografie. Z Kuželova na kótu Výzkum znamenalo vypotit doplněné tekutiny dole v obci. Na vrchu se nachází Vojšické louky, které představují jedny z nejrozsáhlejších květnatých bělokarpatských luk. Typické jsou pro ně solitérní duby roztroušené po velké ploše. Z luk už byla vidět rozhledna Travičná, kam jsme měli namířeno. Museli jsme ale projet dolíkem kolem koupaliště na vodní nádrži Lučina. Ačkoliv byl teprve konec května, na koupališti byla doslova hlava na hlavě. Rozhledna na Travičné vznikla na telekomunikační věži. Z ní se nám otevřel rozhled do podhůří, kam jsme zanedlouho definitivně také sjeli. Strážnice již leží úplné rovině. Projeli jsme strážnickým parkem a pak dále po stezce do Veselí nad Moravou. Na vlak jsme nemuseli dlouho čekat.