Černá Hora

V říjnu už příležitostí pro cesty na kole mnoho nebývá, ale letošní počasí bylo pro výlety nečekaně příznivé. Nicméně dny se neúprosně krátí a tak nelze plánovat trasy s dalekou dopravou. Když ve čtvrtek večer šla e-mailem zpráva s titulkem "Černá Hora – last moment", nejednalo se o nabídku zájezdu na Balkán, ale o pozvánku na výlet na druhou říjnovou sobotu, jehož cílem bylo stejnojmená obec severně od Brna.

Z vlaku jsme vystoupili v Hradčanech u Tišnova. Naší první zastávkou byla téměř na začátku trasy rozhledna na vrchu Čebínka. Rozhlednu běžně otevírají o jedenácté, ale my jsme si zvlášť domluvili otevření o hodinu dříve. Z Čebína k ní vede opravdu hodně strmá cesta, všichni z naší skupiny to alespoň kousek vzdali. Pod rozhlednou už na nás čekala druhá skupina, která sem přijela z Brna na kole. Rozhledna je věž mobilního operátora, proto není nijak originální, ale díky její výšce vysoko nad stromy je z ní opravdu kruhový rozhled. Jako naschvál, když jsme právě byli nahoře slunce se schovalo za mrak, takže fotografové lamentovali.

Početná skupinka sjela zpátky k silnici a vydali jsme se k Malhostovicím. Před obcí se tyčí skalnatý vršek, který z rozhledny vypadal nenápadně. Malhostovická pecka, jak se jmenuje, je chráněnou přírodní památkou. Poté jsme vyjeli na vrch Zlobice. Ještě nedávno zde bývalo vojenské cvičiště, které stále připomínají zákopy, protitankové zátarasy, velitelská věž a další vojenské objekty. Dnes se tu pasou ovce a kozy, takže do ohrady jsme museli kola přenést přes drátěný plůtek. Od objektu jsme pěkný kus jeli po panelce, která nás pěkně vykodrcala. V údolí Lažánky jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna vystoupala do Újezda u Černé Hory a druhá to vzala přes brody v údolí Lubě. Sraz jsme si dali v Žernovníku, ale nečekaně jsme se sešli už v Malé Lhotě, kam "údolní" skupina omylem zahnula po cykloznačkách. V Žernovníku je mezi cyklisty známá zahradní restaurace, kde jsme měli naplánovanou polední zastávku. Žel, byla uzavřena a tak jsme sjeli do Černé Hory. Město je známé hlavně svým pivovarem, který je jeden z mála českých pivovarů, jenž úspěšně přežil samostatně do dnešních dní. Dominantou Černé Hory je rovněž na vršku stojící zámek. Neboť je nepřístupný, vyfotili jsme si ho pouze z protějšího svahu a nahoru k němu jsme nešlapali.

Po přestávce v Černé Hoře jsme se vydali po značkách Pivní stezky Petra Bezruče. Nástup na ni je pěkně ostrý, ale vyrovnal ho podobně dlouhý sjezd z hřebene Bukovce na druhou stranu do Šebrova. Do Vranova jsme to vzali místo po silnici zajímavější oklikou přes kopeček k rozcestí u Jelínka. Z louky nad Vranovem se nám odměnou otevřel pěkný výhled na protější svah, na kterém v pozdním odpoledni slunce nasvítilo areál poutního kostela a kláštera. Zajeli jsme se podívat i na terasu pod kostelem, u kterého se právě opravovala hrobka Lobkowitzů. Nad Soběšicemi jsme se rozdělili a dále pokračovali po malých skupinkách domů.

Spor o pivní stezku V Černé Hoře bývala i hospoda, kam chodil na pivo Petr Bezruč. Jeho jméno teď nese značená cyklistická trasa z Brna, která zde byla vyznačena za přispění zdejšího pivovaru v roce 2004 v délce 28 km. Sponzor stezky si dovolil na značky umístit svoje logo, což pohoršilo lesníky, spravující les, kterým stezka vede tak, že pohrozili odstraněním tabulek na náklady pivovaru s tím, že se jedná o nepovolenou reklamu. Jiným se zase nelíbilo označení "pivní" v názvu stezky a nezabral ani argument, že cyklisté mohou pít limonády téhož výrobce. A tak se začalo s přelepováním. Stezka přišla o "alkoholové adjektivum" a logo pivovaru bylo nahrazeno podobiznou Petra Bezruče. Spor o pivní stezku tak skončil kompromisem, ale protentokrát ne zásluhou vítězství zdravého rozumu.