Kunštátsko a Olešnicko

Na přírodě stále ještě nebylo jaro moc znát, ale již se příjemně oteplilo. Z kraje sezóny, na polovinu dubna jsme neplánovali žádný dlouhý výlet, přesto jsme do trasy zařadili pár prudších stoupání. Tentokrát se nás sešlo na nádraží šest, kteří se vypravili do malebné krajiny na samém východě Českomoravské vrchoviny.

Vlak nás vysadil ve Svitávce. Netrvalo dlouho a hned za sousedními Sebranicemi začalo první stoupání výletu, s ním první kapky potu a odkládání bund. Nebe bylo jako vymetené a tak jsme se všichni těšili k prvnímu našemu cíli, kterým byla rozhledna Milenka. Když jsme tudy někteří z nás jeli před třemi lety, pršelo a z rozhledny přirozeně nebylo vidět nic. Tentokrát byl výhled lepší, i když okolní stromy, naštěstí zatím ještě bez listí, výhled trochu skrývaly. Pod rozhlednou se nachází areál Jeskyně Blanických rytířů. V ní za první republiky amatérský sochař Stanislav Rolínek primitivními nástroji vytesal do skalního pískovcového masivu soubor soch. V jeskyni už většina z nás byla a tak jsme pokračovali dále. Nad městečkem Kunštát stojí renesanční zámek. Veřejnosti je uzavřen, ale přesto bylo pěkné k němu vystoupat. Stavba je velmi zajímavá tím, kolik a jak nepravidelně umístěných má falešných oken, která z větší dáli vypadají jako pravá. U zámku jsme se posílili na další cestu.

Ne nadarmo se vesnička Hluboké jmenuje právě takto. Dolík, který jsme měli před sebou hned poté, co jsme vystoupali z Kunštátu vypadal nepříjemně, ale nakonec byl v pohodě. Celá krajina přírodního parku Halasovo Kunštátsko je typická dalekými výhledy a ani se za nimi nemusí na rozhlednu. Ty se nám otevřely u Tasovic, Černovic i Hodonína, obcí které se shodou okolností jmenují stejně jako jiné na jihu Moravy. Při posezení v hodonínském motorestu se nepříjemně zatáhlo a hned se také ochladilo. Šlápli jsme proto raději do pedálů, abychom se zahřáli.

Nad Olešnicí stojí nově postavená dřevěná rozhledna. Vystoupali jsme k ní po rozbité cestě. Rozhledna byla postavena podle projektu, který využilo více obcí, takže není úplně originální. Stojí v průseku nad sjezdovkou a daleký výhled z ní je omezen prakticky pouze na město. Zajímavější místo jsme našli dole v Olešnici. Nachází se zde zcela unikátní modrotisková dílna, s jejímiž majiteli jsme si předem domluvili prohlídku. Pan Danzinger, jehož pradědeček dílnu založil, nám se zaujetím přiblížil celý postup výroby i s názornou ukázkou, kterou již jinde neuvidíte. Venku mezitím přišla přeháňka. Přečkali jsme ji v příjemné kavárně, která je hned vedle dílny. Po dešti za chvíli nebylo ani vidu a tak jsme mohli vyjet.

Přes hřebínek jsme se přehoupli do údolí říčky Křetínky. V hlubokém údolí se tu říčka zařezala do rulových skal a vytvořila soutěsku zvanou Bohuňovské skály, vysoké místy až 80 m a v nejužším místě svírající silnici a říčku do 20m průrvy. Silnice v údolí sleduje stále tok říčky. Dojeli jsme po ní k pěkně opravenému klasicistnímu zámečku v Křetíně, ve kterém je dnes dětská ozdravovna. Za Křetínem začíná vzdutí vodní nádrže Letovice. Přejeli jsme na druhou stranu a nad přehradou dojeli k Letovicím. K odjezdu vlaku zbývala necelá půlhodina a před námi byl jen krásný dlouhý sjezd na nádraží.

Za tajemstvím modrotisku Již po čtyři generace, od počátku 19. století, udržuje rodina Danzingerů v Olešnici na Moravě tradici výroby horáckého modrotisku. Jejich dílna, jako jedna z mála na světě, se dochovala až do dnešních dnů a rozhodně není jen muzeem. Stále se tu setkáte s původním postupem ručního tisku pomocí dřevěných forem a s barvením plátna indigem. Dílnu je možné navštívit a seznámit se na vlastní oči s tradičními postupy výroby. V malém obchůdku, který je součástí dílny, si pak můžete zakoupit některé z výrobků. Návštěva dílny je zajímavá a určitě to není jenom zábava "pro holky".  Modrotisková dílna na stránkách e-Vysočina nebo na stránkách Boskovicka