Jihovýchodním Třebíčskem do Jaroměřic

Jaro v dubnu bylo naprosto úžasné. O všech víkendových dnech vydrželo nádherné počasí a jarní příroda po lehké zimě záhy rozkvetla do celé své krásy. Nebylo proto divu, že na výletě do malebné krajiny na jihozápad od Třebíče se sešla početná osmnáctičlenná skupina. Obavy z komplikací při přepravě vlakem se nenaplnily a už před devátou jsme všichni odjížděli od třebíčského nádraží směrem do údolí řeky Jihlavy. Podél Jihlavy jsme nejeli dál než k Padrtovu mlýnu, kde jsme údolí opustili a vyšlápli si ke Krahulovu. Pokračovali jsme zvlněnou krajinou plnou dalekých výhledů až za Rokytnici nad Rokytnou.

Bylo akorát krátce před polednem, když jsme míjeli turistický rozcestník u Dašova. Pampeliškami porostlá louka přímo lákala k užívání si jarního sluníčka. Už dávno jsme dojedli svačinu, leč z louky se nikomu moc nechtělo. Však to také do Lesonic bylo přes kopec. Co jsme vyšlapali jsme zase sjeli. Těšili jsme se na to jak se osvěžíme, ale zapomněli jsme, že na Vysočině otevírají hospody až odpoledne. Lesonická nebyla výjimkou, takže z občerstvení nebylo nic.

Od pohledu se to nezdálo, ale krajina kolem byla poměrně zvlněná, lesní cesta byla nahoru a dolů a poslední metry na kopec Svatý Vít byly značně prudké. Kolem plotu vodárny jsme se protáhli ke zřícenině kostela stejného jména. Nebýt špatného přístupu a zarostlého okolí, bránícího jakémukoliv výhledu, bylo by to docela romantické místo. Nezdrželi jsme se nijak dlouho, chybějící osvěžení bylo na výletnícíh znát. Vrátili jsme se tedy na silničku a nabrali přímý směr do Jaroměřic nad Rokytnou. Sláva! Přímo na náměstí před zámkem byl hostinec, dokonce zde měli i více než jen studenou kuchyni. Strávili jsme v Jaroměřicích něco přes hodinu. Postupně jsme se všichni šli podívat také do areálu jaroměřického zámku, který je opravdovou barokní perlou. Zámek, nasvícen sluncem ze zahrad, lákal k fotografování ze všech možných úhlů.

Ještě nás kus cesty čekal, museli jsme tedy vyjet. Dvoučlenná skupinka děvčat se oddělila a k Třebíči se vydala přímou cestou. Ostatní jsme to vzali oklikou, krajinou kolem Babic a návrší se zámečkem u Sádku. V Třebíči jsme se obě naše skupiny spojily a akorát vyšel čas na občerstvení před odjezdem vlaku domů.