![]() |
|
|
| |
| || | |
|
|
Žďárské vrchy 2008Poslední červnovou neděli, týden před klubovým setkáním v Novohradských horách, bylo nádherné počasí. Takový pěkný letní den se prostě musí využít naplno. Lesy Žďárských vrchů byly pro takový den přímo ideálním cílem. Ale neměl to být úplně běžný výlet. Když na konci týdne šla pozvánka, nikdo netušil, jaké překvapení Jára na trase výletu naplánoval. Už ve vlaku všechny s Janou napínali, ale neprozradili.
A pak jsme to našli. Obrovská socha Výra. To bylo první překvapení, které opravdu nikdo nečekal, Výr je ve skutečnosti udírna. Takže první část tajemství byla prozrazena, jenže jaké budou ty další sochy si Jára s Janou nechávali pro sebe. V chatové osadě je pěkná hospůdka. Měli otevřeno a svačinka přišla před následující cestou vhod. Před dalšími sochami nás čekala jiná vložka, výšlap na Devět skal, nejvyšší vrchol v okolí. Přes Tři Studně na Křivý javor a pak už po kamenité cestě k vrcholu. Ze skály je pěkný rozhled po lesích, není divu, že vyhlídka na vrcholku byla neustále v obležení. Lesní spojka po modré do Herálce byla poněkud náročnější a přes ní popadané kmeny. To je tak, když se jede zkratkou, ale nikdo moc nehuboval, následovaly zpevněné cesty a asfalt. Pod Žákovou horou pramení Svratka. Pramen jsme nějak nedopatřením minuli, nebyl čas se vracet. Ve Škrdlovicích se začaly ozývat hlasy, že by bylo dobré zastavit na občerstvení. Dobrá, dobrá. Zastavili jsme na pláži u Velkého Dářka. Martin jako jediný volil osvěžení nejen chladivým mokem, ale i koupelí ve vodách rybníka.
Dole v údolí Sázavy, náhle u cesty vedle starého hamru, kde se vzal, tu se vzal ... Mamut! Takže kdo hádal mamuta, měl pravdu. Nikdo si totiž nevšiml ukazatele na zemské hranici, která k němu směřovala. Překvapení v podobě soch očividně všechny výletníky zaujalo. Po starém železničním náspu, kde to na kamení pěkně drncalo, jsme přijeli do Hamrů nad Sázavou. Vedle ranče zde stojí nadživotní socha Koně tahající zapadlý povoz. Okamžitě se tento stal místem pro pózování fotografům. Zbývaly pouze dvě sochy a dohady kolem nich rostly. Jára prozradil, že další socha je Hamroň. Jak takový Hamroň vypadá? To jsme zjistili záhy, socha křížence šneka a žáby s lidskýma nohama stojí v poli nad obcí. Jen kousek od něj se nachází Mamlas, poslední ze soch na trase našeho výletu. Je od něj krásný výhled na protější Zelenou horu, na níž se skví mohutná stavba Santiniho kostela sv. Jana Nepomuckého. Sjeli jsme dolů k Sázavě a po cyklostezce projeli skoro celým Žďárem na nádraží. Byl to nezapomenutelný a nevšední výlet. Podvečerním vlakem jsme se odjížděli do Brna po 70 km plni zážitků.
|

Cyklosezóna 2009
Cyklosezóna 2008
Shlukli jsme se před nádražím ve Žďáru nad Sázavou. Po instrukcích k trase jsme se vydali napříč městem. Všude kolem cesty na Vysoké jsme viděli nějaké pořadatele. Jak jsme se dozvěděli, probíhal zde právě silniční cyklistický závod. Naštěstí jsme rychlejší cyklisty nikde nepotkali a stejně jsme ve Lhotce odbočili na polní cesty. Nad Jiříkovicemi jsme se doptali do oblasti, kterou dobře známe z běžek, přesně tady jsme o tři čtvrtě roku dříve poprvé a naposledy lyžovali minulou sezónu na Vysočině. U Vlachovic nás dojel cyklistický závod, hoši se prohnali jako vítr a my opět zmizeli v lesích. Tady, nedaleko medlovského rybníka v chatové osadě jsme hledali první překvapení cesty. Nikdo, kromě Járy a Jany netušil co to bude.
Další z překvapení mělo být v Račíně. Jára věděl, že socha Raka má mít zatím jenom model v místní hospodě. Jaké bylo překvapení, když obří Rak v klobouku už stál na břehu rybníka. Rybník byl posetý květy leknínů a natolik všechny zaujal, že chvíli trvalo, než si sochy všimli. Nastalo hádání, co bude dál. Většina soch nás totiž ještě čekala. Padaly návrhy na velrybu i mamuta. Hlubokými lesy jsme přijeli na historickou česko-moravskou hranici u Šlakhamru. Figurína vojáka ve strážní budce hlídala přechod na Konci světa, který označovala jedna z tabulek. Otázka je, kterým směrem :-)
Sochy reálných i abstraktních tvorů v krajině na Žďársku jsou dílem žďárského rodáka, malíře a sochaře Michala Olšiaka. Vytvořeny jsou z betonu, částečně kolorovaného. Velice vkusně zapadají do krajiny a k místu, na němž stojí mají většinou nějaký vztah. Třeba Hamroně váže pověst k Hamrům nad Sázavou, Rak vylézá z rybníka v Račíně. Kromě Mamlase vznikly všechny sochy na objednávku a v době našeho výletu jich bylo v terénu již šest. Kdybychom jeli o rok později, mohli bychom na trase potkat dva hrající si Hrošíky ve Škrdlovicích a Hraniční kámen u Pilské nádrže. Na některém z dalších výletů k nim jistě zajedeme.