Norsko na běžkách 2009 – podhůří Jotunheimen, údolí Murudalen

„Pojď dál!“, zvala jsem Martina, který přišel vyřídit nějaké formality, „A prosím Tě, promiň ten nepořádek.“, dodala jsem spěšně. „Odjíždíme na hory, tak pomalu balím.“ „Kam jedete?“, následovala otázka s předpokládanou odpovědí s názvem některého z alpských středisek. „Do Norska.“ … Dvě vteřiny ticha … „Do Norska? Teď? V zimě?“ Neubránila jsem se úsměvu: „Ano, do Norska! :-)“

Dnes už mohu přiznat, že jsem odjížděla s výraznými obavami. Jednak z počasí, neboť v těchto končinách klesají únorové teploty pod bod, který naše teploměry mají „jen pro jistotu“. A pak to byl pocit nejistoty z fyzické zvládnutelnosti toho, co mě čeká. Pokud na kole či při VHT přesně vím, na co mám, pak na běžkách naopak přesně vím, na co nemám. Korunu tomu nasadil Ruda na Ruzyni: „Řekl bych Ti odpočiň si, ale víš, jak to je“ a s výmluvným výrazem se podíval na mého „nabušeného“ syna.

První co vás po přistání v Oslu napadne je SNÍH. Je všude, ale nikdo se nad tím nepozastavuje. Páteřní E6 protínající Norsko od jihu k severu je z pohledu Norů udržovaná, ne tak již z našeho. Živě slyším komentáře při stejném stavu naší D1. Veškeré „vedlejší“ silnice jsou sice prohrnuté traktory, ale toť vše, žádná sůl, štěrk ani písek. Místní na tomto povrchu prostě umí jezdit, bez ohledu na to, jak starou mají „šunku“. Sníh je JINÝ. Jeden horolezec po zimním výstupu Trollí stěnou prohlásil, že je DIVNÝ. Nic jiného se o sněhu, držícím i v převise – s čímž se jinde nesetkal – říci nedá. Převisy jsme samozřejmě nezdolávali, ale viděli jsme sníh na kolmé skalní stěně, či horizontálně pod okapem, i sněhové bloky visící ze střechy, které by u nás dávno spadly. Nedokážu si to vysvětlit, nejspíše zde neplatí zákon gravitace! Sníh je BÍLÝ, a to skutečně! Vím, že se mnozí ohradí, ale věřte, tak bílý sníh jsem neviděla ani v Alpách, natož pak na našich horách. A co už vůbec nechápu, jak můžete nemít odřený obličej, když po sjezdu ve stopě v rychlosti takřka 40 km/h hodíte parádního „tygra“ do přemrzlého sněhu při –10 °C.

Na stovkách kilometrů precizně vyříznutých stop potkáváte usměvavé Skandinávce. Skoro by se chtělo napsat, že je ten úsměv nakažlivý, ale prý vás po třech dnech pobytu v českých zemích přejde. Někdy však celý den nepotkáte živou duši, všude kolem máte jen nádherné scenérie pohoří Jotunheimen – v překladu příznačně Domov obrů – třeba při putování po některé z mnoha vytyčených tras, vedoucích po obrovských jezerech jako je 30kilometrové Gjende. Zato tu nenajdete ani třetinovou koncentraci hospod odpovídající našim podmínkám. Ale když už na nějakou narazíte, není v ní narváno k prasknutí a až na výjimky vám tu nebrání sníst si vlastního „lepeňáka“ a zapít jej z termosky. Přesto ale doporučuji, dát si místní vafli s kysanou smetanou a jahodovou marmeládou, je nejlepší jakou jsem kdy jedla!

V lyžařském středisku Kvitfjell mají dokonce velké vytápěné místnosti s dřevěnými stoly a lavicemi, nazvané ohřívárny, s automaty na kafe či malou zobku a s toaletami. Viděl někdo něco podobného v Alpách? Já ne. Když už jsem u Kvitfjellu. Pocit, který mi projel žaludkem při pohledu na sjezdovku SuperG a sjezdu ZOH Lillehammer 1994 ve směru jízdy, se dá nazvat „blivnem“. Ne, že bych byla kdoví jaký lyžař, ale něco „černých“ už jsem sjela. Hlavou mi blesklo, jestli jsem fakt normální, něco takového riskovat ve 40 letech! Dolní stanice lanovky leží ve 185 m n. m. a stejně máte pocit, že jezdíte po ledovci. Prostě nádhera! Naprosto úžasným zážitkem byly osvětlené stopy v několika okruzích na stadionku pár kilometrů od naší základny, vedoucí nahoru-dolů lesem, pod hvězdnou oblohou. Je to těžko popsatelné, to se zkrátka musí zažít.

A pak také losi! Měli jsme neuvěřitelné štěstí, vidět je v jednom týdnu hned šestkrát se jen tak nepodaří. Klidně vám to obrovské zvíře jde po silnici v protisměru, a než stačíte zastavit a vytáhnout foťák, odkráčí si do borovic ožírat větvičky. Chodí v malých skupinkách do údolí k řece, jejich stopy jsou patrné všude kolem cest.

Na konec si neodpustím jednu poznámku. Pro Nory je běžecké lyžování od mala naprosto přirozené; tak mrňavé běžecké botičky snad nikde jinde nekoupíte, každá škola má pro hodiny tělocviku zimní běžecký okruh, běh na lyžích je národním sportem a přesto by žádného Nora nenapadlo předpokládat, že mu – jako rychleji jedoucímu – uvolníte stopu. Kdo na to má, předjede vás. Odmítám toto samolibé absurdum povýšené na zákon české bílé stopy dodržovat. Pomalejšího cyklistu před vámi přeci také nebudete nutit sjet do rigolu, že ne? A pokud máte pánové-rychloběžci či dámy- rychloběžkyně problém, JEĎTE DO NORSKA!!! Já se tam určitě vrátím …

Moje poděkování patří Petrovi a Zdeně Burianovým z CK Periscope Skandinávie v Brně

Petra Neuwirthová