Bernské Alpy 2006

Na konci prázdnin nám zbýval týden dovolené. Po třítýdením cyklististickém putování na Peloponésu jsme se rozhodli tentokrát nechat kola doma. Navštívili jsme region na hranici dvou švýcarských kantonů Bern a Wallis, oblast pod trojicí dominantních vrcholů Eiger (3 970 m n. m.), Mönch (4 099 m n. m.) a Jungfrau (4 158 m n. m.), nazvané také střechou Evropy. Monumentální skalní štíty zde kontrastují se zelenými loukami na nichž se pasou krávy Milky. Pro lokality jako jsou vysoké hory mohou být vhodnější trekové boty než jízdní kolo. Pěšky se lze v takových oblastech dostat do vyšších partií než na kole, takže druh turistiky je volbou každého jedince. Oba způsoby pohybu mohou nabídnout zajímavé a nevšední zážitky.

Po příjezdu a ubytování v obci Lauterbrunnen (799 m n. m.) jsme se šli porozhlédnout po okolí. Naše první procházka vedla hlubokým a skalnatým údolím Lauterbrunnental, zaříznutým mezi hřebeny hor, k impozantnímu Trümmelbašskému vodopádu. Věděli jsme předem, že se jedná o výjimečný vodopád, přesto nás ale skutečnost překvapila. Masa vody se řítí v kaskádách skalní průrvou, kterou postupně vodopád vyryl do skály. Přes hukot vody skoro není slyšet vlastního slova. Úžasné přírodní divadlo.

První vysokohorským výšlapem měl být výstup na Schilhorn (2 970 m n. m.). Kabinovou lanovkou z údolí Lauterbrunnental jsme se podél téměř kolmé skalní stěny dostali do Mürrenu (1 638 m n. m), horského městečka na úpatí hory. Odtud jsme se vydali vzhůru přes horské planiny. Na konci srpna ale přes noc napadl od výšky asi 2 000 m sníh. Nad plesem Grauseeroli začala být stezka více a více neschůdná až se proměnila v ledovou krustu. Dále již proto nebylo možné pokračovat k vrcholu. Vrátili jsme se zpátky k Mürrenu a vydali se, místy za mírného, leč vytrvalého deště, po úbočí hřebene nad údolím, přes horské planiny se salašemi zpět do Lauterbrunnenu.

Další z našich výletů směřoval na skalnatý hřeben jihovýchodně od Interlakenu. Z Wilderswilu jsme do sedla na Schynige Platte vyjeli zubačkou. Konečně se udělalo krásné a slunečné počasí. Po vystoupání na vyhlídku Daube (2 076 m n. m.) se nám otevřely nádherné výhledy. Z panoramatické stezky vedoucí nejprve travnatou náhorní planinou byly neustále vidět okolní hřebeny Bernských Alp v čele s monumentálním Eigerem na jedné straně a Interlakenem s Brienzerským jezerem na straně druhé. Přes sedlo Laucheren (2 020 m n. m.), zasněženými planinami pod vrcholem Indri-Sägissa s výhledy na pleso Sägistal, kolem skalnatého hřebene Faulhorn, jsme po suťovisku došli až k chatě Männdlenen. Na pokračování dál po hřebenovce jsme již neměli dost času, takže jsme se rozhodli pro sestup suťovým polem k salaším v Oberlägeru a údolím Glattbachu jsme došli k vlakovému nádraží v údolí Schwarze Lütschine.

Samozřejmě jsme nechtěli vynechat ani nejznámější cíl v této oblasti – Top of Europe. Zubačkou Jungfraubahn, vybudovanou před první světovou válkou v tunelu ve stěně Eigeru a Mönchu jsme z nádraží Kleine Scheidegg vyjeli do vysokohorského sedla Jungfraujoch (3 454 m n. m.). Stanice Jungfraujoch byla zbudována uvnitř skalního masivu a je nejvýše položenou železniční stanicí v Evropě. Z vyhlídky Plateau je kruhový výhled na hřebeny okolních hor. Nad sedlem stojí Observatoř Sphinx s vyhlídkovou terasou umožňující nádherný výhled na okolní ledovce i hory nad nimi. Od železniční stanice je možné projít tunelem k ledovci a kolem ledové průrvy k chatě Mönchhütte. Po návratu zpět na náhorní planinu u železniční stanice Kleine Scheidegg (2 061 m n. m.) jsme se vydali přes zvlněné náhorní planiny směrem ke kabinové lanovce na Mänlichenu.

V Bernských Alpách je celkem devět vrcholů přesahujících hranici 4 000 metrů nad mořem. Pohoří je dobře přístupné několika železničními drahami, místní autobusovou dopravou i množstvím lanovek a zubaček. Celý region je pro své přírodní krásy zapsán na seznamu Světového přírodního dědictví Unesco.

Jana Pavlusová