Schneeberg a Schneealpe 2007

Na konec třetího týdne v září byla předpověď počasí nezvykle optimistická. Slunečné babí léto a poslední teplé paprsky slunce lákaly k výletu na celý víkend. To byla pro nás ideální příležitost uskutečnit již dlouho zamýšlený dvoudenní výlet do nejbližší části Alp. Vytipovali jsme ubytování v útulném horském penzionu a v pátek navečer jsme již uháněli auty směr Vídeň. Kola jsme pro tentokrát nechali doma a vyměnili je za trekové boty. K Brnu nejbližší dvoutisícovky se vypínají jen malý kus cesty od Vídně. Z několika masivů Vídeňských Alp jsme se rozhodli zdolat dva a na každý den jsme si nachystali pořádnou porci výškových metrů nahoru i dolů.

Zdola z údolí vypadá masiv Schneebergu majestátně. Přesto až téměř na vrchol jezdí vlak v barvách mloka, příležitostně i historický vlak tažený parní lokomotivou. My jsme se nenechali vidinou vlaku zlákat a na vrchol jsme začali stoupat z východní strany po stezce Herminensteig. Kromě krátkého traverzu po vrstevnici je to cesta pěkně ostře vzhůru v horní části vedoucí po skalách a tak kromě nohou jsme museli místy zapojit i ruce. Odměnou nám byl nádherný a neustále se rozšiřující výhled do údolí, ze kterého jsme ráno vyšli. V dáli jsme zahlédli oblak černého dýmu. To se právě parní vlak plný turistů blížil k vrcholové stanici na Schneebergu. Pěkné počasí vytáhlo na horský výlet spoustu lidí a náhorní plošina pod vrcholem proto připomínala promenádu. Stoupali jsme kolem sněhových polí z nedávno napadlého sněhu, jakoby Schneeberg chtěl doslova dostát svému jménu. Došli jsme až k vrcholovému kříži na Klosterwarpenu, kde jsme o 76 metrů překonali dvoukilometrou výškovou hranici. Z hřebenové stezky jsme se kochali pohledy na okolní kopce i hluboká údolí. Sestup dolů nebyl o nic méně prudký jako výstup. Zdolali jsme několik skalek i suťové pole a dostali se zpátky na úroveň lesa. Před klesáním o několik set posledních metrů do údolí jsme se občerstvili na horské chatě u horní stanice lanovky.

K nástupnímu místu pod masivem Schneealpe jsme museli po dálnici objet masiv Raxalpe. Kolem nás se cestou valila hustá mlha a za okny auta mrholilo. Zaparkovali jsme na samém konci Altenbergu a vydali se tou mlhou vzhůru. Když jsme došli na hranici lesa bylo jasné, že za sebou necháváme i mlhu a chlad. Nad námi bylo čistě blankytné nebe a slunce zalilo okolní porost, začínající se barvit do barev podzimu. Nabírali jsme výšku soutěskou z jasně bílého vápence a plnými doušky jsme nasávali tu jedinečnou atmosféru. Vyšli jsme na náhorní plošinu, odkud jsme shlíželi dolů do údolí stále ještě z části zahalených hustou mlhou. Nejvyšší vrchol masivu, 1 903 metrů vysoký Windberg jsme však nezdolali. Od horské chaty Schneealpehaus provoz na horské stezce zhoustl. Proč, to jsme pochopili záhy. Na náhorní planinu vede široká cesta, už jsme začali plánovat, jak se sem vydáme někdy v létě na kole. Naše nadšení ale opadlo, když jsme nedaleko pod vrcholem narazili na auty přecpané parkoviště, z něhož se valily proudy turistů. Na závoře za parkovištěm byl však nejen zákaz vjezdu aut, ale i cyklistů. Stejně jako na Schneebergu i tady nás čekalo ještě hodně výškových metrů lesem. Když jsme došli k autům, byli jsme utahaní fyzicky, ale výborně nabití na duši a odhodlaní se sem opět vrátit ke zdolání dalších vrcholů.

Jaromír Krejčí