Od moře k moři

Kréta je podlouhlý ostrov. Zdá se to jednoduché na plánování, ale pokud jsme se chtěli vyhnout rušnému severu a nevynechat zajímavosti na tomto pobřeží, znamenalo to pro nás přejíždět mezi pobřežími Krétského a Lybijského moře. Naštěstí je Kréta nudle místy široká jen pár desítek kilometrů, takže to bylo celkem snadné.

Podruhé k jižnímu pobřeží
Vryses – sedlo (750 m) – Askifou – sedlo (800 m) – Frangokastello – Sellia – Plakias (80 km / ↑ 1 569 m)

Přejezd východní části Bílých hor byl snazší, než se zpočátku jevil. Stoupání na náhorní planinu Askifou bylo sice dlouhé, ale nijak zvlášť strmé a na místní podmínky jsme si již zvykli. Cesta k moři opět kopíruje jednu z menších soutěsek, ze silnice je pěkný výhled, jen kdyby tu nebyla zase ta cedule „prosochi erga“. Z evropských peněz se úzké horské silničky rozšiřují, aby se lépe projíždělo autobusům. Těžká technika rozbíjí romantickou klikatící se vozovku, rozšiřuje ji a hloubí tunely. A všude strašného prachu. Jen serpentiny v závěrečném sjezdu byly zatím zásahu ušetřeny a ty jsme si zplna vychutnali.

Přítomnost svahů nad silnicí činí jižní pobřeží lákavější. Také letovisek je tu méně. U jedné z pláží stojí stará benátská pevnost Frangokastello. Zbyly z ní jen obvodové zdi a je zcela volně přístupná. Pokračovali jsme dále na východ silnicí vlnící se nad pobřežím do mondénního letoviska Plakias. Tak tady ubytování pod střechou nehledáme. Ubytovali jsme se v kempu, ale opět docela hrůza. Byl sice otevřený, ale kromě nás tu skoro nikdo nebyl, sociálky docela bída. Hlavně, že mají u vypuštěného bazénu kapličku. Hold, pro Holanďany s přívěsy je to sem daleko a standard krétských kempů je hodně dole.

Od klášterů v Preveli do Rethymna
Plakias – Moni Preveli – Armeni – Rethymno – Platanias (58 km / ↑ 911 m)

Pomyslným cílem na jižním pobřeží byly kláštery Preveli. Ten starý je v ruinách, obehnaný plotem. Škoda. Nový leží blíže k pobřeží a nedaleký památník připomíná události z druhé světové války, kdy mniši zachránili život několika britským a australským vojákům. Vojáci se skrývali v klášteře, než pro ně přijela britská ponorka.

Hlubokou soutěskou jsme překonali nevysoký hřbet hor. V těchto místech je Kréta poměrně nízká a tak cesta na sever byla docela jednoduchá. Kolem poledne jsme již procházeli dávné minojské pohřebiště nad severním pobřežím. Bylo to velice zvláštní místo. V olivovém sadu byly vykopány hrobky od úplně malých až po velké, do kterých se scházelo po schodech. Přestože kancelář u vstupu byla otevřená, nikdo žádné vstupné nevybíral.

A pak už se před námi otevřel pohled na moře a velké bílé město. Rethymno nás přivítalo, jak jinak, rušnými ulicemi. V parku uprostřed města však byl relativní klid, stejně jako na mohutné benátsko-turecké pevnosti Fortezza, která se tyčí nad přístavem. Z hradeb jsme pozorovali město pod námi, věže kostelů i mešit. Jedna taková, již nepoužívaná ke svému účelu, stojí uprostřed citadely a vypovídá o tom, jak v minulosti šly ostrovem dějiny. Benátská kašna, přístav a lodžie, turecké mešity. Takový je obraz Rethymna.

V Platanias jsme si konečně opravili obraz krétských kempů. Ten zdejší byl opravdu solidní, čistý s tavernou. Před večeří jsme ještě pozorovali ohnivý západ slunce na pláži a pak již jenom vychutnávali řeckou kuchyni.

Ve stínu Idi
Platanias – Moni Arkadiou – Thronos – Fourfouras – Apodoulou – Ag. Galini (69 km / ↑ 1 277 m)

Z Rethymna nás čekala cesta zase do hor. Po rovince na pobřeží by to ani nestálo za to. Pod horami pohoří Psiloritis se nachází velevýznamné poutní místo Kréťanů, klášter Moni Arkadi. V době protitureckého povstání se zde ze zoufalství odpálila v prachárně početná skupina žen a dětí. Jejich lebky jsou v kostnici před klášterem. Prostranství uprostřed rozlehlé rajské zahrady dominuje mohutný pravoslavný kostel a všude je spousta turistů, které sem svážejí autobusy.

Nad klášterem se horská silnička přehoupla do malého sedýlka. V obci Thronos ukazují cedule k „archelogical site – minoan setlement“ k vykopávkám minojského sídla Syvritos. Přivázali jsme kola vylezli do prudkého kopce na jehož vrcholku jsme našli jen pár základů. Podobných cedulí a značek v mapě je po Krétě spousta. Od této chvíle víme, že ne ke každému takovému místu se vyplatí odbočit a někam se drát. Z vrcholu jsme ale uviděli dole pěknou tavernu. Opravdu, na terase s výhledem do údolí pod vrcholky Idi (Psiloritis) byla úžasná taverna s řeckými specialitami a báječným frappé.

Dole v údolí právě probíhala rekonstrukce kláštera, který sloužil jako zemědělská škola, do jeho původní podoby. V jedné místnosti byly soustředěné vykopávky. Parta opilých strýců v nedaleké taverně nás zvala na raki, ale přestože jsme zdvořile odmítli, nasměrovali nás zpět na silnici, klikatící se pod velikány pohoří Idi. Do městečka Fourfouras, kde jsme počítali s noclehem, jsme dorazili krátce po poledni. Penzion, který jsme dohledali na internetu tu skutečně byl, ale bylo ještě brzo na ubytování. Pokračovali jsme tedy dále. Krajina plná olivových hájů s úžasnými výhledy, takový byl obrázek naší cesty na jižní pobřeží. Večer v poměrně slušném kempu v Agia Galini byl dokonce i bazén.

Za tajemstvím minojských paláců
Ag. Galini – Tymbaki – Agia Triada – Festos – Kommos – Matala (35 km / ↑ 490 m)

Z ranního stoupání od kempu jsme měli obavy, ale v sedle, odkud jsme večer přijížděli, jsme byli překvapivě rychle. Pak se před námi otevřel pohled do nížiny Messara. Nekonečné plochy fóliovníků se lesky v protisvětle dopoledního slunce. Nížina Messara je turisticky celkem nezáživná, mezi nekonečnými háji olivovníků je několik špinavých městeček s přeplněnými rušnými ulicemi. Právě zde se ale nachází několik význačných památek, za nimiž jsme měli namířeno.

Na jedné z vyvýšenin v nížině se nachází vykopávky starého minojského sídla Agia Triada. V rozvalinách lze vystopovat, kde stála stará agora a kde byly uličky města. Dokonce se dochovaly i zbytky vodovodu. Mnohem více toho bylo k vidění na sousedním, mnohem známějším nedalekém nalezišti, u vykopávek paláce ve Festu (Phaestos). Z cesty u příchodu si návštěvník vytvoří obrázek o rozlehlosti bývalého paláce a pak již sejde po širokém schodišti na nádvoří paláců a při bloudění uličkami polorozbořených zdí si může představovat dávný palácový život před tisíciletími. Občas lze zahlédnou nějakou nádobu, nápisy v tajemném písmu na zdi. Právě zde byl nalezen záhadný disk z Festu v lineárním písmu A, symbol krétských minojských nálezů.

Od Festu jsme se vydali do blízkého letoviska Matala. Cestou jsme ještě odbočili k nalezišti na břehu moře v Kommosu, bývalého přístavu Festu. Rozlehlé naleziště bylo oploceno a nepřístupno. V Matale měly být hned dva kempy. Prvý, u silnice před sjezdem do městečka byl jakýsi rozkopaný, jako by v něm probíhala rekonstrukce. Ten u moře byl sice otevřený, ale nikde nikdo na recepci, sociálky dost hrůza, ještěže trávník byl posečený. Městečko Matala je vyhlášeno tím, že se zde na konci šedesátých let uchýlila komunita Hippies, kteří si v pískovcové stěně na místě starých římských pohřebišť vyhloubili skalní byty. Nápis o životě v angličtině na zdi jedné z taveren přibližuje jejich životní filosofii. Několik z nich zde zůstalo až do současnosti a turisté si od nich mohou koupit nejrůznější tretky.

Nížinou Messara na východ
Matala – Gortis – Agii Deka – Pyrgos – Demati – Martha – Ano Vianos (90 km / ↑ 1 200 m)

Sbalit stan po ránu není na Krétě žádný problém. Rosa, pokud vůbec nějaká spadne je již vyschlá a vymetené nebe opět věštilo krásný den. Vyrazili jsme nížinou Messara na východ. Jaká však to byla smůla. Ačkoliv na Krétě vanou převážně západní větry, nám zrovna foukal protivítr a docela silný.

V Messaře se rozkládá ještě jedno významné naleziště, nikoliv však minojské, ale mnohem mladší, z pozdějších dob římských. Město Gortys bylo v římských dobách hlavním městem provincie Candia. Z rozlehlých vykopávek je oficiálně přístupná jen část kolem Odeonu. K akropoli na návrší jsme se ani nesnažili dostat. Druhá část vykopávek se ale nachází, zapomenuta na druhé straně silnice uprostřed olivového háje, za (roztrženým) plotem.

Opustili jsme Gortys a pokračovali proti větru na východ. Že nížina neznamená v Řecku rovina, jsme věděli již z cesty po Peloponésu. Silnice se vlnila, ale celkem ubíhala, až jsme dosáhli úpatí dalšího z krétských pohoří Dikti. Na dva žíznivé cyklisty se místní v taverně pod horami se dívali jako na zjevení, ale my jsme si na to už zvykli. Silnice pokračovala na stráních hor až se před námi objevilo další bílé městečko Ano Vianos. Výborně jsme povečeřeli v místní taverně a přespali v pokoji u jednoho z místních.