 |
|
 | |
| || | |
|
|
Přírodní park CévennesKdyž jsme po nočním přejezdu Německa projížděli po dálnici kolem Lyonu, na obloze se honily mraky a na okno auta sem tam spadla nějaká kapka, tedy úplně stejně, jako před dvěma roky. Přejeli jsme Rhônu a vjeli od pohoří Cévennes, ve chvíli, kdy se mraky začaly roztrhávat a krajinu zalilo slunce. Na západě Languedocu jsou spousty turistických lákadel, které jsou magnetem na turisty. Most Pont du Gard, kaňon řeky Ardèche, opevněné město Aigues Mortes nebo delta Rhôny v Camargue, to všechno jsme už ale viděli minule. Začátek naší druhé cesty jsme proto posunuli trochu dále na západ, do městečka Anduze na řece Gardon. Conniche des Cévennes
Ráno jsme se na kole vydali proti proudu Gardonu. Za městečkem St. Jean se cesta dělí na údolní a hřebenovou. My si vybrali hřebenovou s pěknými výhledy. Nestoupali jsme nijak moc vysoko, ale přesto z vyhlídek kolem cesty jsme pod sebou měli sytě zelená údolí. Tam někde dole si udělali výlet Ruda s Janou a když oni se dostali na hřeben, byli jsme už o pořádný kus dále. Dojeli nás autem zrovna v klesání z hřebene do údolí kaňonu řeky Tarnonu. Ztraceni v soutěskách Tarnon je jednou z řek, protékající oblastí velkých náhorních planin a hlubokých kaňonů Grands Causses. Krasová planina v nadmořské výšce kolem tisíce metrů je až neuvěřitelně rozbrázděná půl kilometru hlubokými kaňony řek. Na snímku z družice vypadá tak trochu jako popraskaná buchta. Monumentální dílo přírody. Kousek za městečkem Florac, kde jsme zůstali na noc v dalším kempu, se spojuje Tarnon s Tarnem a právě tady začíná vyhlášená trasa romantickým kaňonem, tolik vyhlášená mezi cyklisty.
Jen nedaleko po toku Tarnu, u města Millau, přetíná široké a hluboké údolí mohutný dálniční viadukt. Monumentální dílo člověka. Tento technický zázrak se musí vidět, je opravdu neuvěřitelný. Když jsme vyjeli z údolí na další z náhorních planin, mraky se roztrhaly a udělalo se krásné odpoledne. Ideální počasí k prohlídce skalního města Montpellier le Vieux, plného bizardních útvarů. Když jsme se posléze začali blížit k nejvyšší hoře Cévennes, Mont Aigoual, začalo nám být zřejmé, že už nestihneme ani plánovaný sjezd na kole z hory kaňonem la Jonte. Mraky se opět vrátily na oblohu. Vše nám bylo jasné, když jsme si přečetli informace v průvodci jeskyně Abîme de Bramabiau s mohutným vodopádem. Jeho vody napájí prameny z hory, která patří k nejdeštivějším místům ve Francii. Sic! Z vrcholu Mont Aigoual, kam ještě po našem příjezdu svítilo slunce jsme pozorovali běsnící bouřky kolem. Hérault Ani další den nebylo po ránu nijak pěkně. V plánu jsme sice měli přesun, ale po cestě byly i další zajímavé zastávky. Neuvěřitelný vyschlý meandr Cirque de Navacelles v kaňonu řeky Vis jsme tedy sluncem nasvícený neměli a v kaňonu řeky Hérault lilo jako z konve a ani půvabném městečku St. Guilhem le Désert jsme se nezastavili na nijak dlouho.
 Pokračování – V kraji Katarů
|
Kréta 2008
První den jsme si nechali na aklimatizaci, tedy žádné kolo. Ubytovali jsme se v pěkném kempu za městem na břehu Gardonu a odpoledne vyrazili na vycházku do bambuserie. Je to zvláštní, ale právě zde, ve Středomoří, se nachází rozsáhlý bambusový les se stylovou laoskou vesničkou, japonskou zahradou a prodejnou suvenýrů z bambusu. V načatém odpoledni jsme se jeli podívat také do jeskyně Trabuc, označené čtyřmi hvězdičkami, a v ní obdivovat rozlehlé krápníky zdobené prostory, ale především zcela ojedinělý výtvor z drobných krápníčků, podobný vojsku cínových vojáčků před hradbami města. Nám spíš připomněl bambusový les dole v údolí.
Po ránu jsme vyrazili v závěsu s naším doprovodným vozidlem, zajišťující pro nás nezvyklý komfort. Bylo krásně slunečno a my se kochali. Silnice se vine kaňonem chvíli těsně kolem řeky, chvíli jsme se octli poměrně vysoko nad ní. Projeli jsme několikero tunely a pod skalními převisy. Na silnici byl úplně minimální provoz a z aut nás snad nejvíc předjížděly vozy s přívěsy na lodě. Právě vodáci si totiž vedle cyklistů soutěsku Tarnu oblíbili. Viděli jsme četné půjčovny lodí, kde je možné nasednout na vodu a různě dlouhý kus cesty absolvovat po řece. Dali jsme přednost suché cestě a zároveň jsme si našli čas na prohlídku malebných malých kamenných městeček, tísnících se v sevření kaňonu. Vyšplhat se z kaňonu není úplně snadné a znamená zdolat hodně výškových metrů. Měli jsme úmysl se na jednu z vyhlídek nad kaňonem dostat, ale nakonec tam vyjeli pouze kamarádi s autem. Nám sice na cestu svítilo slunce, ale všude kolem byly vidět zlověstné černé mraky. Ubytovali jsme se na dvě noci v kempu u městečka Le Rozier. Přes noc začalo pěkně pršet a ještě ráno nevypadalo, že by chtělo skončit. Tak takhle jsme si to nepředstavovali! Ačkoliv se mraky honily po obloze, proležet den v kempu jsme rozhodně nechtěli.
Když jsme dojeli do kempu u jezera le Salagou přestalo konečně pršet a recepční nás ujišťovala, že na další sny můžeme očekávat „soleil, soleil, ...“, tedy po našem slunce, a mocně přitom mávala rukama. A skutečně! Už večer se počasí vybralo a mezi námi bylo o něco veseleji. Za sluncem jsme sem přeci přijeli. Přehradní jezero Salagou je opravdu zvláštní. Leží totiž na rudě zbarveném podloží a tak má netypicky červené břehy. Voda je v něm přesto velmi čistá, protože červenou barvu má břidlice, která díky zvláštnímu zvětrávání vytváří zvláštní červené muldy. Kolem celého jezera vede značený cyklistický okruh. Výhledy na jezero jsou velice zajímavé a celá krajina má opravdu neobvyklý ráz. Objet jezero jsme zvládli za dopoledne a pak už nás čekal další přesun s koly na střeše vozu.