 |
|
 | |
| || | |
|
|
V kraji Katarů (Le Pays Cathare)Přírodním parkem Haute Languedoc jsme pouze projeli. První naše zastávka byla až v Minerve o několik desítek kilometrů západněji. Městečko leží úžasně situováno na ohbí většinu roku patrně vyschlého malého kaňonu a od parkoviště k němu vede krásný kamenný most s několika oblouky. Právě zde, v Minerve, jsme se poprvé setkali s dávnou historií Katarů, jejichž krvavý příběh se odehrál v hlubokém středověku. Dnes se boj Katarů za právo na svou víru pojímá trochu více komerčně, ale přesto jsme se i my připojili a navštívili velkou část památek dokumentující obě strany sváru: nedobytná sídla Katarů i katolické kláštery. Ve stopách katarské historie Přejeli jsme kanál Midi, v minulosti významnou vodní cestu spojující Atlantik se Středozemním mořem a dostali se do údolí řeky Aude. Pro dalších několik dní se naším výchozím bodem pro poznávání země Katarů stalo město Carcassone. Toto město bylo odjakživa významným místem. V době Katarů bylo jejich hlavním opěrným bodem. Později začalo ztrácet na významu a chátrat. Pak ale přišla doba zájmu o památky a město bylo z ruin obnoveno. Opevněné kamenné středověké město s hradem a bazilikou je oblíbeným cílem turistů a dobře, že jsme zde byli mimo hlavní sezónu. I tak totiž bylo v uličkách města velmi rušno. Fantasticky nasvícené hradby v noci jsou opravdu úžasným zážitkem.
Od Carcassone na severovýchod leží pohoří Montagne Noire. Na nejvyšší bod Pic de Nore, Černou horu ve výšce 1 211 metrů vedl náš první cyklistický výlet. Hory tvoří z nížiny poměrně dobře viditelnou hradbu. Z velké části jsou porostlé lesem, takže při stoupání jsme si moc výhledů neužili. Až nahoře, od vysílače, se otevírají daleké rozhledy vůkol. Nahoru jsme se vyhrabali hladoví a žízniví, neb ve vesnicích nebyl jediný obchod. Ještěže jsme na vrcholu potkali naši „zásobovací jednotku“. Sjezd dolů byl o to veselejší. Přes pláně, připomínající spíš české hory. Kolem vodopádu jsme sjeli do městečka Lastours. Na kopci nad městečkem stojí mohutné katarské sídlo v podobě čtyř hradů a rozvalin středověké vesnice. Hrady v Lastours nás opravdu nadchly. Než jsme je celé prochodili, uběhly bezmála dvě hodiny.
Toulky v Corbières Nejvíce katarských památek je soustředěno v pohoří Corbières na druhou stranu od města Carcassone. V městečku Alet les Bains, ležícím v údolí Aude, s uličkami plných starých hrázděných domů a ruinou kláštera, nebylo skoro živáčka. Silnička z městečka odtud stoupá do hor. Z vrcholu se nám otevřel krásný výhled nejen do údolí, ale na obzoru jsme jasně rozeznali i hlavní hřeben Pyrenejí. Vyprahlí jsme se vyšplhali na hřeben, kde nám krajina připomínala naše Beskydy. Chtěli jsme doplnit pití. V malé vesničce Missègre jsem se šel zeptat na vodu u hrnčířské dílny. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že hrnčíř byl Angličan, který se v tomto kraji usadil. Zajímavě vyprávěl o sobě i o tom, jak přišel na to, usadit se v zapadlé vesnici ve francouzských horách. Hustými lesy jsme dojeli až k opatství St. Hilaire v údolí Aude, kde na nás už čekalo auto našich kamarádů.
Hrady „orlí hnízda“ V Corbières bychom určitě rádi strávili více času, ale v plánu jsme měli ještě hodně dalších cílů. Následující den byl na programu přesun k Pyrenejím a cestu autem jsme využili k návštěvě několika od sebe více vzdálených a také na kole hůře dostupných památek. Klášter v Rennes le Château patří mezi nejzáhadnější místa nejen ve Francii. Legenda vypráví o mnichovi, který zde našel latinské svitky a pak zázračně zbohatl. Záhadou je opředená i věž Magdala, která zhlíží do nádherně barevné krajiny Corbières. V dáli jsme od ní opět pozorovali vrcholky Pyrenejí. Tím směrem, o několik kilometrů dál, vysoko na skále stojí ruiny hradu Puilaurens. Nahoru k němu jsme museli vyšplhat po klikaté stezce z parkoviště pěkně vysoko. Ale ten výhled poté dolů, to byla naprostá fantazie.
Corbières jsou vyhlášenou vinařskou oblastí. Francouzská červená vína patří k našim slabostem. Posezení se sklenkou vína a místními sýry nechybělo snad žádný večer. V městečku Cucugnan pod hradem Quéribus jsme, tak jako i jinde, nemohli minout místní vinařství a nedokoupit něco do našich archivů. Ale vzhůru na hrad Quéribus, který byl prý poslední baštou Katarů. Dnes je hrad z části dostavěn, což je na první pohled poznat. Těžko říct, zda je to dobře nebo ne, podobné spory se vedly i o dostavbě Carcassone a jak je to dnes zajímavé místo. Takové dostavby patrně prověří až čas.  Pokračování – Pod vrcholky Pyrenejí
|
Kréta 2008
Další den v Corbières jsme se posunuli o něco jižněji. Krajina už tu měla víc středomořský ráz, než kontinentální jako den předtím. Uprostřed městečka Villerouge-Termenès, kde jsme vyložili naše kola z auta, stojí opevněný katarský hrad. Na rozdíl od ostatních není vysoko v horách, ale o to mohutnější má zdi. Na prohlídku jsme dostali zapůjčena sluchátka s anglicky mluvícím audioprůvodcem k zajímavé expozici dějin hradu. Došli jsme až na hradební ochoz. K další katarské památce to bylo jenom přes kopec. Hrad Termes jsme viděli už z dálky z protějších svahů. Až k hradu jsme se vyšplhali na kolech. Ruda s Janou, kteří právě odcházeli, náš příjezd stihli zadokumentovat i na kameru. Přímo pod hradem je hluboká soutěska s vodopádem, silnice jí prochází tunelem. Nedaleko odtud, stojí jako hrad Šípkové Růženky trním zarostlý hrad Durfort. Je to jedna z mála katarských památek, která není součástí turistického produktu Le Pays Cathare. My, vybaveni „Katarským pasem“, jsme jich ale stihli navštívit většinu. Další taková se nachází v Lagrasse. Stojí tu vedle sebe hned dva kláštery. Nový je stále funkční, staré opatství je naopak v rozvalinách. Starobylé městečko také stálo za to projít, v úzkých uličkách dlážděných kočičími hlavami jsme nasávali atmosféru dávných časů a kavárny zvaly k posezení.
Z údolí řeky Baulzane stoupá do Corbières silnice soutěskou Galamus. Litovali jsme, že tuto lahůdku jsme si nemohli vychutnat ze sedla kola. Úzká cesta tu kličkuje nad strmým srázem pod skalními převisy. Doteď nechápu, jak jsme tudy mohli s koly na střeše bezpečně projet. Na skalnatém hřebeni, na který nás soutěska dovedla, stojí další zřícenina katarského hradu. Bílé zdivo hradu Peyrepertuse splývá s okolními skalami a tak je dobře rozeznatelný až z cesty na parkoviště pod hradem. Rozlehlý hrad se táhne po hřebeni v několika výškových úrovních. Z vrcholové vyhlídky se však otevírá úžasný výhled na krajinu Corbières a také k sousednímu hradu Quéribus. K tomu jsme také měli namířeno.