Pod vrcholky Pyrenejí

Kraj v podhůří Pyrenejí na středomořské straně je historickým katalánským územím. Dodnes tu obyvatelstvo hovoří katalánsky, nezřídka je vidět červenožluté pruhované katalánské vlajky a místní názvy jsou uváděny dvojjazyčně. Právě od oblasti kolem Perpignanu získal Languedoc, jižní část bývalé Occitanie, jméno Roussilon za pomlčkou.

Na tři noci jsme postavili naše stany v kempu u jezera ve Villeneuve de la Raho za Perpignanem. Přestože jsme do hor museli následující dva dny poměrně daleko dojíždět, umožnila nám poloha kempu operativně změnit pořadí dnů pro případ, že by v horách nebylo dobré počasí. Ale druhý den ráno bylo slunečno, takže jsme naložili kola a uháněli směr Prades.

Okruh po Conflentu
Villeneuve de la Raho > Prades > St. Michel de Cuxa – Fillols – Vernet les Bains – Casteil – Col de Jou – Tour de Goa – Col de Jou – Sahorre – Villefranche de Conflent (40 km / ↑ 915 m) > Prades > Villeneuve de la Raho

Ruda s Janou nás vysadili na parkovišti před klášterem St. Michel de Cuxa. Starý románský klášter, ležící na úpatí mohutné hory Pic du Canigou, je mimořádně vzácnou památkou, jejíž prohlídku jsme nemohli vynechat. I zde jsme získali turistický pas pro návštěvy památek zdejšího regionu. Zdaleka jsme již neměli čas je navštívit všechny.

Svěží vzduch v horách byl velice příjemný, ale i tak slunce k poledni pěkně pálilo. V městečku Casteil jsme zamkli kola a přidali se k průvodu lidí mířících po betonové silničce nad soutěsku. Po půl hodince jsme se dostali k dalšímu z klášterů, na úpatí hory. St. Martin du Canigou, romanticky situovanému nad rozeklanými skalisky a působícímu až pohádkově. V dáli, na sousedním kopci z vyhlídky nad klášterem, jsme zahlédli malou věžičku. Náš další cíl. Ze sedla Col de Jou vede k bývalé strážní věži Tour de Goa horská pěšina. S koly jsme to vzdali asi v půli. Došli jsme pěšky. Nad námi se tyčil masiv Pic du Canigou, jehož vrcholek byl zakryt v mracích. Právě ty byly příčinou několika leteckých neštěstí v minulosti, kdy byla hora považována za magnetickou. Fakt je, že masiv ční do okolí nad všemi ostatními kopci dost zřetelně. Dokonce byla jeden čas hora považována za nejvyšší v Pyrenejích. Ve skutečnosti je ještě deset vyšších. Zlověstné mraky nás nutily sjet do údolí, blížila se horská odpolední bouřka. Za námi v horách se zatáhlo, ale my jsme už byli dole v údolí, kde stále svítilo slunce.

Opevněné město Villefranche de Conflent, bývalé hlavní město odtrženého katalánského regionu po vytyčení hranice na hřebeni Pyrenejí, bylo něco trochu jiného, než jsme dosud na jihu Francie viděli. Za mohutnými zdmi, které neprojektoval nikdo jiný než známý pevnostní architekt a stavitel Vauban, se ukrývalo poklidné městečko, které shora stráží pevnost Fort Liberia od stejného stavitele. K pevnosti sice vede cesta, ale my jsme zvolili pěší výstup po sedmi a půl stovce schodů. No, to byl nápad! Nahoře, při prohlídkovém okruhu, nás totiž čekaly další a další schody, ale to nejhorší byl sestup dolů. Kolena se nám úplně klepala. Návštěva pevnosti ale stála za vyhlídku na město a i v mracích schovaný masiv Canigou.

Pic du Canigou
Villeneuve de la Raho > Prades > Fillols, sedlo Col de Milleres (842 m) – refuge de Balatg (1 580 m) – refuge de la Jasse des Cortalets (1 970 m) – Ras dels Cortalets (2 055 m) – Refuge des Cortalets (2 150 m) – refuge de la Jasse des Cortalets – refuge de Balatg – Col de Milleres – Prades (43 km / ↑ 1 262 m) > Villeneuve de la Raho

Hora Pic du Canigou je prý posvátnou horou všech Katalánců. Až do výšky 2 155 m vede k horské chatě, od níž se nastupují pěší treky na vrchol, cesta. Ruda s Janou si vyšli po této cestě o den dříve pěšky a už předem nám sdělili co nás čeká. Nechali jsme se vysadit v sedle Col de Milleres zhruba v 850 m, kde od asfaltové silnice odbočuje cesta pod vrchol. „Tam přeci nemůže vést silnice!“, říkali jsme si, když jsme začali stoupat. Cesta s průměrným sklonem 10 % nabírala rychle výšku a krajina pod námi se vzdalovala a vypadala jako z letadla. V některých úsecích byla cesta pěkně rozbitá. Nakonec jsme dojeli do sedla Cortalets pod turistickou chatou. Dál za sedlo byla škrtnutá značená cyklotrasa a hlavně zde byla závora se zákazem vjezdu. Tudy jsme se ale chtěli vracet. Na chatě jsme potkali cyklistu z Belgie, který nám vše objasnil. Cesta, po níž běžně mohou auta, byla přerušená závalem, takže dolů jsme se museli vrátit stejně.

Zrovna jsme si dávali kávu a pochutnávali na sendviči, když zahřmělo. Dosud viditelný vrchol hory se zatáhl do mraků a kolem létaly blesky. Za hodinu bouřka odezněla a cesta dolů byla volná. Po mokrých kamenech jsme museli jet opatrně. Výhledy už nebyly takové jako ráno. Projížděli jsme mrakem z něhož vypadával déšť. Když jsme sjeli na silnici a míjeli opatství St. Michel, nebylo po dešti ani památky. Mraky si stáhla hora a my pohodově sjeli do Prades.