Za sluncem jižní Francie

V pátek odpoledne před odjezdem dorazil Ruda s Janou k našemu domu. Kufr jeho kombíku byl naplněný skoro až po strop. Hold, když se cestovatel nemusí tolik omezovat, vezme s sebou pro své pohodlí mnohem více věcí. Všechno se do auta nakonec vměstnalo a rozjeli jsme se k česko-německé hranici v Rozvadově. Abychom co nejvíce ušetřili čas, zvolili jsme pro přesun tam i zpět noční přejezdy s tím, že se já a Ruda vystřídáme za volantem. Bylo to náročné, cestou poprchalo a spát v autě za jízdy není právě dvakrát pohodlné. Cesta po německých dálnicích ale ubíhala rozumně rychle a s rozedněním jsme už byli daleko ve francouzském vnitrozemí. U Lyonu jsme se dostali na dálnici vedoucí k pobřeží. Na obloze se ale stále honily mraky a dohadovali jsme se, kde je to slunce, na které jsme se tolik těšili. To na sebe nenechalo dlouho čekat, obloha se rázem roztrhala a když jsme vystoupili z klimatizovaného auta, opřely se do nás paprsky teplého jižního slunce a ucítili jsme vůni sladké jižní Francie.

První dny našeho putování ve Francii nebyly úplně přesně provensálské. Absolvovali jsme je totiž v kraji na západním břehu řeky Rhôny, spadajícího do sousedního Langedocu. Zde se totiž nachází několik přírodních i historických zajímavostí, které jsme nemohli vynechat.

Kolem kaňonu Ardeche
(St. Martin d'Ardeche – Pont d'Arc – Vallon Pont d'Arc – Aven d'Orgnac – Aiguéze – St. Martin d'Ardeche ~ 75 km)

Ubytovali jsme se v sympatickém malém obecním kempu uprostřed městečka St-Martin d'Archeche. Postavili jsme stany a umyli kola, která byla po cestě celá pokrytá muškami nachytanými za jízdy. Ačkoliv jsme nebyli po nočním přejezdu úplně vyspalí, nemohli jsme odolat prvnímu výletu. Však bylo teprve před polednem.

Městečko St-Martin leží na břehu řeky Ardeche v závěru stejnojmenného kaňonovitého údolí, na nímž vede panoramatická silnička. Už po prvních kilometrech jsme se kochali strhujícími scenériemi hlubokého údolí z četných vyhlídek. Řeka Ardeche je doslova rájem vodáků a na hladině kdesi v hlouby se loďky jevili jako malé barevné čárky na modré stuze vinoucí se údolím. Přestože jsme jeli proti proudu, zvolili jsme patrně správný směr. Nahoru nad údolí jsme vystoupali poměrně snadno, zato dolů zpátky k řece to byl opravdu padák. Několik cyklistů z českého zájezdu v protisměru svá kola tlačilo. Symbolem údolí je mohutný přírodní skalní most Pont d'Arc, klenoucí se přes řeku na začátku, pro nás na konci, soutěsky. Je turistickou atrakcí a tak všude kolem bylo spousty turistů i autobusů. Těch jsme se ale zanedlouho zbavili, když jsme začali stoupat do kopců na druhé straně kaňonu.

Oblast Ardeche je známa i jeskyněmi s bohatou a jedinečně krásnou krápníkovou výzdobou. Navštívili jsme jednu z nich, Aven d'Orgnag, která se může pochlubit označením "Grand site de France". Označení jí náleží oprávněně. Jeskyně, která byla objevena teprve na začátku minulého století je opravdu ohromná. Veřejnosti je přístupná obrovská prostora pod přírodním oknem ve stropě jeskyně. Mezi obřími krápníky dosahujícími několikametrových délek jsme sešli až do hlouby 120 metrů pod povrchem, kde jsme shlédli světelně-hudební show. Výtah nás poté vyvezl zpět na povrch.

Na skále na břehu Ardeche proti městečku St-Martin stojí další malé městečko - Aigueze. Zastavili jsme se zde při cestě zpátky. Z útesu jsme pozorovali řeku Ardeche a v dáli na obzoru jsme uviděli i siluetu Mt-Ventoux, jednoho z našich příštích cílů.

K mostu Pont du Gard
(St. Martin d'Ardeche – St. Paulet – St. Laurent de Carnois – la Roque sur Ceze – Verfeuil – St. Laurent la Vernede – St. Quentien – Uzés – Pont du Gard – Collias ~ 89 km)

Druhý den ráno se Ruda s Janou vydali autem na cestu kolem kaňonu, který nestihli jako my den předtím celý objet. Já s Janou jsme se vydali po vlastní ose na jih krajinou, kde se střídaly vinohrady a lesy. V jednom lesním údolí jsme se zastavili u Chartreuse de Valbonne, kláštera s pestrobarevnými věžemi. Je to jeden z četných klášterů na jihu Francie, kterých jsme poté viděli ještě několik. Nedaleko vesničky la Roque vytvořila příroda na říčce Ceze podivuhodné útvary Cascades de Sautadet. Voda tu padá vodopády do malého kaňonu a na četných místech si vyhloubila mohutné hrnce. Dojeli jsme sem asi v půlce dne a osvěžení u vody bylo příjemnou zastávkou. Už od rána pěkně pražilo slunce a to byl teprve začátek června! Jak tady asi musí být v červenci, říkali jsme si.

Na silničkách byl prakticky nulový provoz a cesta krajinou se neustále vlnila nahoru a dolů až jsme nakonec sjeli dlouhatánským sjezdem pod město Uzes. Na vršku pod citadelou ve městě jsme objevili cyklistický ukazatel k Pont du Gard. Další ukazatele nás svedly na trasu po zcela vedlejších cestách a plynule nás dovedly až k pomyslnému hlavnímu cíli dne, monumentálnímu kamennému akvaduktu Pont du Gard. Protože se jedná o turistickou atrakci první kategorie, už od parkoviště před vstupní budovou nám bylo jasné, že se nevyhneme návalu turistů. Naštěstí bylo pozdě odpoledne a navíc mimo sezónu, takže se nám podařilo pohodlně dostat se i s koly až k mostu. Velkolepé dílo z doby římské prochází rekonstrukcí a jeden z oblouků nad řekou Gard byl právě v lešení. Akvadukt je skutečně impozantní a fotogenní a tak jsme u něj strávili skoro hodinu.

S Rudou a Janou jsme se sešli večer v kempu v městečku Collias nad řekou Gard, kam nás od mostu dovedla malá silnička mimo hlavní tah. Zašli jsme si do místní restaurace na večeři a zapili ji výborným červeným vínem.