Vaucluse a Luberon

Přejezdem autem jsme si ušetřili dlouhý úsek po rovinách proti větru. Bylo kolem poledne, když jsme dorazili do městečka Vaison-la-Romaine nad řekou Ouvezé. To už jsme byli v kraji zvaném Vaucluse, který lze označit za srdce Provence.

Dentelles de Montmirail
(Vaison la Romaine – Séguret – sedlo St. Amand – Suzette – Vaison la Romaine ~ 45 km)

Ubytovali jsme se v luxusním a nejdražším kempu na naší cestě. Bylo teprve poledne a na výlet ještě zbývalo hodně času. Ani jsme nestavěli stany a vyjeli jsme směrem do centra. Na kraji města nad řekou se klene přes řeku na první pohled nenápadný mostek. Pont Romain ale už podle svého názvu připomíná dobu své výstavby. Antických památek je ve městě více: amfiteátr nebo vykopávky římského města, které jsme si prohlédli celé pěkně z nadhledu za drátěným plotem, ani nebylo třeba platil vstupné. Nad antickým městem jsme na kopci obdivovali krásu městečka středověkého. Úzké kamenné uličky nabízejí nespočet malebných zákoutí a z terasy pod kostelem a od zříceniny hrádku pak krásný výhled k pohoří Baronette a Mt-Ventoux.

Za městem nás úzká silnička vyvedla do vrchů porostlých vinicemi. Na západním úpatí jsme obdivovali další z malebných provensálských městeček Séguret se starou prádelnou a věží s jednoručičkovými hodinami. Vrátili jsme se zpátky do kopců a po štěrkové cestě s výhledy a pod mohutným bradlem St-Amand jsme přijeli do sedla, odkud byl fantastický výhled do kraje a hlavně na skalnatý hřbet zkameněných krajek Dentelles de Montmirail. Obkroužili jsme bradlo a vrátili se zpátky do Vaison. Cestou se nám naskytl několikrát pohled na mohutný kopec s bílou čepičkou, nejvyšší horu v Provence a metu dalšího dne Mt-Ventoux. Ruda s Janou objeli pohoří dokola přes jiné sedlo.

Na střechu Provence
(Vaison la Romaine, 225 m – Melaucene – Mt. Ventoux, 1 909 m – Sault, 710 m ~ 60 km)

Ráno jsme dobře posnídali, vždyť nás čekalo vystoupat víc jak půl druhého kilometru. Výškoměr v kempu ukazoval 220 metrů nad mořem, vrcholek hory měří 1 909 metrů a ke zdolání je potřeba 30 km. Mt-Ventoux je známou metou cyklistů a tak jsme rozhodně nebyli sami. Už na silnici z Vaison nás předjelo několik cyklistů, všechno ale silničáři na kolech o pár kilogramech. My jsme rozhodně neměli v úmyslu se hnát jako oni.

Teprve v Malaucene začalo to správné stoupání. Fotil jsem se u tabule oznamující výškové převýšení. Nějaký silničář se mě ptal, zda si děláme srandu, nebo jestli opravdu pojedeme nahoru. Uznale pokývl, když jsme řekli, že opravdu nahoru! Podél silnice je navrch veden cyklopruh a patníky oznamují aktuální sklon kopce. Průměr celého stoupání až na vrchol měl být kolem 7,5 procenta, ale patníky ukazovali spíš méně. Nikam jsme nespěchali a kochali se výhledy z každé vyhlídky, která se otevřela, pokud zrovna nebyl kolem les. Krajina kolem nás se stále zmenšovala a mohutné hory působili z vrchu už jen jako vlnky. Kolem nás stále projížděli silničáři, jedni teprve nahoru a druzí, co se řítili neskutečnou rychlostí dolů a všichni důsledně zdravili: "bon jour". Potkali jsme snad stovku cyklistů. U odbočky k horskému středisku Mt-Serein na severní straně hory začalo být chladno. Někde jsme četli, že nahoře může být pěkně nepohostinné počasí. Silnice zdolávala další výškové metry lesem a průhledy se objevovali výhledy na severní stranu, když tu náhle les skončil. "Co se děje", zeptala se mě Jana, poté co jsem zastavil u krajnice. Oba jsme zůstali koukat na masu kamenní po níž bylo vidět jak se drápe serpentinami silnička k mohutnému vysílači na vrcholu. Zbývalo posledních několik set výškových metrů, na kterých jsme si vynahradili chybějící procenta stoupání.

Vrchol Mt-Ventoux prý nabízí údajně jeden z nejkrásnějších kruhových výhledů v Evropě. Přestože krajina byla lehce zahalena v oparu, kochali jsme se výhledy na všechny strany. Měli jsme ale štěstí, protože vrcholek bývá zahalen v mracích. Překvapivě pod vysílačem v závětří bylo teplo, u stánků prodávali gumové bonbóny, suvenýry a všude byla spousta cyklistů. Koukali jsme se dolů do údolí, tam někde dole Ruda s Janou jeli svůj okruh. Na silnici pod vrcholem stála dodávka a u ní tabule s nápisem Péage. No, to je dobré, tady se platí mýto za přejezd vrcholu, říkali jsme si. To jsme ale odhadli špatně. Cyklisté přeci mýto nikdy neplatí, proto jsme dodávku minuli a sypali si to po krásné hladné silnici dolů. Nedaleko pod vrcholem, uprostřed kamenné pláně, stojí malý pomníček. Je věnován Tommimu Simpsonovy, britskému cyklistovi, který zde zemřel na srdeční příhodu při jedné z etap Tour de France v roce 1967. Cyklisté si připomínají jeho památku a nechávají u památníčku nejrůznější cyklistický herberk, jako třeba bidony, duši, dokonce i kus rámu.

Jeli jsme po silnici úplně, ale úplně sami, což bylo podezřelé. "Asi nějací motorkáři", povídám Janě, když jsem zaslechl u odpočívky s pramenem v 1 580 metrech rachot motorů. Chyba lávky! Na křižovatce na kraji pásma lesa byl cíl závodů formulí do vrchu. Snažil jsem se z někoho v depu dostat informaci, jak můžeme pokračovat. Uklidnila nás, že závod se jezdí z Bédoinu, tedy po druhé cestě než jsme měli naplánováno pokračovat. Přesto, museli jsme přenést kola po skalce, sloužící divákům jak tribuna. Frantíci ani nezvedli zadky když jsme vláčeli kola na strmém svahu, ještěže jsme zde nebyli natěžko. Dál se dalo jet už v pohodě, několik dalších kilometrů po silnici bez provozu pořád z kopce až do Sault. Kemp jsme našli až za městem a čekali tady na Rudu s Janou, kteří se museli z vrcholu autem vrátit a celou horu kvůli závodům objíždět.

Plateau de Vaucluse a Roussillon
(Sault – Villes sur Auzon – Blauvac – Venasque – Murs – Roussilion – Pont Julien – Bonnieux ~ 92 km)

Hřeben Mt-Ventoux je na jižní straně přetnut kaňonovitým údolím. Zatímco hlavní silnice překonává hřbet přes sedlo, silnička s několika tunely označená jako "route turistique" je odvážně vedena kaňonem Gorges de la Naesque a stoupnou se tu musí jen málo, více jsme si užili dlouhého sjezdu. Neustále jsme pod sebou měli skály kaňonu, ale na dno k řece jsme dohlédli jen málo. Horu, která je jinak v Provence vidět odevšad, asi jako Trosky v Českém ráji, halili dnes husté mraky. Nám však na cestu svítilo slunce. Zastavili jsem u jednoho sadu a ochutnali fantastické třešně – velké jako palec a tak sladké. Projížděli jsme malými obcemi roztroušenými v krajině pod velkou horou až do městečka Venasque. Za zbytky hradeb tady stojí starý románský kostel s působivým interiérem.

Úzká silnička klikatící se skalnatým zářezem nám umožnila dostat se na vrchol náhorní plošiny Vaucluse, odkud jsme uviděli celé údolí mezi hřebenem Luberonu a náhorní planinou. Na četných vršcích tu stojí typická provensálská městečka s kamennými uličkami a výhledy kolem. Jedním z nich je i Roussillon, ležící v těsném sousedství starého okrového lomu. U kohoutku s vodou před bránou do lomu byla tlačenice. Pochopili jsem záhy proč. Při procházce lomem plného skal bizardních tvarů ve všech odstínech od krémové po purpurovou jsme si rovněž pěkně obarvili nohy. Okr se stal pro město zdrojem barev snad pro všechny fasády domů ve městečku, které také mají nejrůznější odstíny jako skály v lomu. Pod městečkem jsme objevili i malou barvířskou dílnu. Okr jsme ale našli i mimo hlavní areál lomu. Nasbírali jsme si do pytlíků vzorky různých odstínů. V údolí přes řeku Cavalon se klene další z antických mostů zvaný Pont Julien. Vede kolem něj zbrusu nová cyklostezka. My jsme řeku přejeli dále. Naším cílem bylo městečko Bonnieux na úpatí hřebene Luberonu.

Krásy parku Luberon
Bonnieux – Massif des Cedres – Taillades – Coustellet – Village des Bories – Gordes – Senanque – Gordes – Goult – Lacoste – Bonnieux ~ 75 km)

V kempu v Bonnieux jsme se ubytovali na dva dny. Přestože byl pouze jednohvězdičkový, o tolik horší nám proti předchozímu luxusnímu nepřišel. Ráno jsme vystoupali do sedla nad městečkem, dělícího hřeben Luberonu na dvě části. Odbočili jsme na silnici, kam ukazovala cedule Massif des Cedres. Stoupání nám dávalo zabrat, byli jsme pěkně zlití a děcka z jakéhosi autobusu nám mávali na povzbuzení. Kousek od silnice se po levé straně znenadání objevila vysoká štíhlá věž. Došli jsme k ní, ale není otevřená pro veřejnost. O výhled jsme však nepřišli, za chvíli jsme totiž vystoupali až na hřeben, kde se rozprostřel panoramatický rozhled na celé Vaucluse a v dáli jsme opět poznali typickou siluetu hory Mt-Ventoux se dvěma vysílači a charakteristickou bílou čepičkou.

Na hřebeni Luberonu je jedna vzácnost a to jediný výskyt cedrů ve volné přírodě v Evropě. Dostali se sem přes Středozemní moře z Afriky z pohoří Atlas. Chvíli jsme se snažili najít alespoň jednu typickou cedrovou šišku, ale buď byly ještě zelené na stromech, nebo dokonale vysbírané od turistů, kterých sem míří nemálo. U cedrového lesa veřejná silnice končí na parkovišti a dál pokračuje za závorou úzká silnička La Route du Petit Luberon. Jeli jsme po ní a po obou stranách hřebene se nám otevírali výhledy. Cestu po hřebeni jsme zakončili parádním sjezdem po klikatíci se silničce s úžasnými výhledy do údolí Durance a na sousední Alpilles. Měli jsme štěstí, po cestě jsem našli ještě několik roztroušených cedrů a tak jsme o suvenýr v podobě šišky tvaru včelího úlu nepřišli. Pod Luberonem jsme se dostali zpátky do civilizace mezi auta. Nijak jsme se tedy nezdržovali. Ruda s Janou se od nás odpojili a zatímco pokračovali podhůřím Luberonu zpět do kempu, aby ještě stihli výlet do Roussilonu, my jsme jeli na sever.

V Coustellet je muzeum levandule. U něj jsme konečně našli také pole, kde levandule začala alespoň rozkvétat! Zatím jsme na tolik typické fialové lány nenarazili. Zbývalo nám jen několik kilometrů do Gordes. Chvíli jsme rozmýšleli, zda stoupat po boční cestě ke skanzenu Village des Bories, ležícího na kopci nedaleko, ale rozmysleli jsme si to. Typická kamenná obydlí bories z nasucho pospojovaných kamenných desek připomínají iglú a kolem Gordes jsme jich nakonec i tak našli několik. Bories jsou pro Luberon natolik specifická, že se dostali i do znaku přírodního parku. Příjezd do Gordes byl úžasný. Proti nám se objevilo kamenné městečko s domky vyskládanými svahu. Gordes si prý oblíbili umělci z celé Francie. I nám se líbil nádherný výhled do kraje odtud.

Za kopcem nedaleko Gordes stojí známé opatství Abbaye de Sénaque. Pohled na klášter uprostřed levandulových polí patří ke klasickým obrázkům z Provence. Na fialové pole ale bylo v chladném údolí ve Vaucluse ještě brzo. Z Gordes jsme sjeli opět do údolí. Cestou jsme uviděli u silnice malý větrný mlýn. Všude kolem byly sady, vinice, pole s levandulí. V sadech probíhal intenzivní sběr třešní. Dostali jsme na ně hroznou chuť, když pod městečkem Gould jsme u křižovatky našli vzrostlou třešeň, jen tak na kraji pole. Byly tak úžasné, plné provensálského slunce. Bylo pozdě odpoledne a na obloze se začalo smrákat. Když jsme přijeli do městečka Lacoste, slunce z oblohy už úplně zmizelo. Nad městečkem stojí polozřícený hrad, který kdysi patřil markýzi de Sade, který právě zde tvořil svá zvrhlá díla. Mraky na obloze a kroužící ptáci navozovali tajemnou atmosféru. Hrad je nepřístupný a vyfotit jsme si ho mohli jen zvenku. Mraky tady v Provence nevěstili nic dobrého a tak jsme raději v pekárně zakoupili bagetu a chvatem jeli zpět do kempu v Bonnieux. Pár kapek nám už na cestu spadlo, ale v noci se opravdu rozpršelo.