Kaňon Verdon a Azurové pobřeží

Druhou část naší cesty jsme naplánovali o něco více na východě v kraji Var. Nemohli jsme totiž vynechat okruh kolem kaňonu Verdon, o kterém jsme toho tolik slyšeli a také okusit kousek francouzské Riviéry na pobřeží Středozemního moře. Opět jsme se přemístili autem a ušetřili si tak několik dní na kole.

Velký přesun
(Bonnieux – přesun autem – Aqueduc de Roquefavour – přesun autem – Aiguines)

Ráno jsme se nemohli dostat ze stanu. Zatažená obloha a na stan neustále dopadaly kapky. Déšť dopoledne přeci jen skončil a my jsme mohli zabalit suché stany. Celý den vydrženo pěkně divoké počasí. Původně jsme uvažovali o návštěvě města Aix-en-Provence nebo o pěším výšlapu na horu St-Victorie, ale z jednoho nic nebylo. Zajeli jsme si proto jen k modernímu akvaduktu Roquefaour nadaleko Aix. Když jsme přijížděli do hor ke kaňonu Verdon, zuřila nad ním velká bouřka. Hladina jezera Lac-de-Ste-Croix byla však neuvěřitelně modrá v kontrastu s temnými mraky. Ubytovali jsme se v kempu nad jezerem, postavili stany když začalo znova pršet. "Tolik jsme se ke kaňonu těšili a nakonec nám to proprší?", ale recepční hýřil optimismem, že ráno bude opět svítit slunce. A nemýlil se!

Okruh kolem Verdonu
(Aiguines, 498 m – přesun autem – Vaumale, 1 176 m – Pont de l'Artuby, 735 m – přesun autem – La Palud sur Verdon, 890 m – sedlo Baris, 1 320 m – Chalet de la Maline, 893 m – Belvedere de Bouchier, 810 m – La Palud sur Verdon, 933 m – Col d'Aven, 1 032 m – Aiguines, na kole celkem ~ 62 km)

Ráno se kolem stanu válela mlha. Než jsme se ale vrátili z umýváren, začala prudce stoupat a během 10 minut bylo nad námi úplně modré nebe a za kopcem se po chvíli objevilo i slunce. Bylo na čase vyrazit.

Celý Verdon se dá objet po silnici, ale rozhodně to není vrstevnicová cesta a také se často od kaňonu odklání. Celý okruh dokola měří asi 120 km. Vzhledem k terénu a neustálým zastávkám na focení je to dost náročná trasa na jednodenní výlet. A tak jsme tedy využili auta a některé úseky jsme absolvovali s koly na střeše. Hned na začátku jsme se nechali vyvést nad Aiguines do prvního sedla v nadmořské výšce 1 202 m n. m. Tu se nám naskytl fantastický výhled na závěr Verdonu. Již na kole jsme jeli úzkou silničkou podél kaňonu a neustále zastavovali na focení. Při focení se ukázalo, jak výhodné je jet tady na kole. Ruda s autem musel totiž vždy zastavit na nějaké odstavné ploše a k výhledu dojít i několik desítek metrů. Silnice nad kaňon nabízí neustále zcela struhující výhledy a stále nové a nové scenérie. Slunce jsme měli pořád víceméně v zádech, takže i pro focení byly přímo ideální podmínky. V jednom místě se silnice dostane těsně a okraj kaňonu a je odvážně vedena tunelem-galerií po kraji skály. Hluboko dole pod námi tekla řeka Verdon. Pak se ke kaňonu připojuje jiné údolí řeky Jabron, přes které se klene most Pont de l'Artuby. Tady se silnice odklání od Verdonu a zdolává nevysoké sedlo. Naložili jsme proto kola opět na střechu auta a kus cesty jsme se převezli.

Za městečkem Trigance cesta klesla k Pont-du-Soleils a my jsme se dostali až na úroveň řeky Verdon, kterou jsme přejeli na druhou stranu. Silnice tu vede uvnitř hlubokého údolí. Odbočili jsme na parkoviště k místu, kde se voda řítí do úzké skalní soutěsky. Skoro ze dna kaňonu jsme se nechali vyvést k obci la-Palud-sur-Verdon, kde začíná okružní vyhlídková silnice. Tu už jsme si ale objeli už na kole. Věděli jsme, že ji musíme objet ve směru hodinových ručiček, neboť je z části jednosměrná. Z 890 metrů na 1 320 metrů jsme vystoupali v několik serpentinách, přičemž na každé obrátce nad kaňonem se z vyhlídky ukázal podobný obrázek, jen údolí bylo o několik desítek metrů hlubší. V nejvyšším místě má kaňon až téměř kilometr! Gorges-du-Verdon je největším kaňonem v Evropě a teprve odtud shora člověk pochopí jeho mohutnost. Když jsme dosáhli vrcholu, bylo vidět, jak celý kaňon tvoří obří puklinu v krajině, jako by někdo zemi roztrhl, i kopec na který jsme postupně stoupali pojednou prudce padá. Na druhé straně údolí bylo vidět viděli silnici, po níž jsme ráno jeli včetně oné galerie tunelů. Od sedla je silnička jednosměrná prudce klesá až k chatě Chalet de la Malin. Pak se srovná a klikatí se nad kaňonem, aby se opět zvedla a vrátila bočním údolím do la-Palud. Ruda s Janou se vrátili k autu a my jsme dokončili okruh nad Verdonem až do kempu. Znovu se nám vrátil obrázek závěru údolí, tentokrát z druhé strany, kde se řeka vlévá do jezera Ste-Croix.

Verdon si nás získal, bylo to jedno z nejúžasnějších míst, které jsme kdy s kolem měli možnost projet. Škoda jen, že nebylo dost času poznat ho více.

Od Verdonu na pobřeží
Aiguines – přesun autem – Sillians la Cascade – Cotignac – Carces – Lac de Carces – Abbaye du Thoronet – le Cannet des Maures - La Gardefreinet – Grimaud – Port Grimaud – přesun autem – les Tournels, na kole ~ 77 km)

Od Verdonu je to ke Středozemnímu moři ještě pěkný kousek a navíc z kempu pěkně do kopce. Opět jsme tedy využili auto k převozu o zhruba dvě desítky kilometrů jižněji a kola složili až u městečka Sillans. Ale ještě předtím, než jsme na kola nasedli zašli jsme se podívat k místním malebným vodopádům. Na terénním stupni tu padá říčka v několik pramenech.

Ujížděli jsme zvlněnou krajinou stále k jihu. Silnici lemovali převážně vinice a lesy. Už cestou jsme si povšimli, že půda je tu zbarvena do červena. Skutečně se v těchto místech těží rudy. Jedna ze značených cyklistických tras, kterou jsme potkali, dokonce nese jméno "la Route de la Bauxit". Nedaleko městečka Carces jsme objevili starý důl na železnou rudu. Kousky rudy lze bez problémů najít kolem silnice. Hned vedle rudných dolů je další z provensálských klášterů Abbaye de Thoronet. Potkali jsme tu náhodou naše kamarády, kteří se právě vrátili z prohlídky a ujistili nás, že za obvyklou taxu o mnoho více než jinde neuvidíme. Pokračovali jsme tedy dále na jih. Když jsme podjeli křížení dálnic, začali se v krajině objevovat háje piniových borovic, znamení, že se blížíme k moři. Před námi ale byl ještě hřbet pohoří Maurů.

Čím více jsme se blížili k moři houstl provoz na silnici. Za městečkem Grimaud už kolem nás svištělo jedno auto za druhým až do přístavu Port Grimaud. Mondénní městečko na vodě si zde vystavěla smetánka ve stylu Benátek. Ulice tu rovněž nahrazují kanály, ale narozdíl od těch italských je tu všechno načinčané a vodu místo gondoliérů brázdí jachty a motorové čluny. Velká část města je veřejnosti uzavřena a kdo by ji chtěl poznat musí si najmout projížďku lodí. My jsme se do jedné ze zpřístupněných částí města dostali střeženou branou. Uprostřed města stojí vyhlídková věž, odkud lze pozorovat přístav shora a dohlédnout až k sousednímu St-Tropéz. Právě jsme byli nahoře, když v davu turistů pod námi jsme rozpoznali naše přátele. Kdybychom se chtěli setkat, myslím, že by se nám to tak skvěle nepovedlo. Protože provoz byl opravdu nepříjemný, naložili jsme po prohlídce městečka kola na střechu a převezli se společně do kempu Les Tournels u pobřeží.

Côte d'Azur
(les Tournels – Plage Pampelonne – Saint Tropez – Cogolin – La Croix Valmer – Col de Collebasse – Plage de l' Escalet – les Tournels ~ 58 km)

Nevím, kdo měl ten bláznivý nápad, zda Ruda nebo já, ale ráno ještě před úsvitem jsme vyšli z kempu k majáku vyfotit východ slunce. Nějak jsme to spletli a tak místo k majáku jsme došli na pláž. I tak jsme si ale vyfotili východ slunce s palmami. Kýč je zkrátka věčný. Byl před námi poslední den na kole. Ruda s Janou zamířili hned po ránu na pláž a teprve potom si vyjeli na výlet směr St-Tropéz, kam jsme se my dva vydali hned ráno. Do města jsme přijeli od kaple St-Anne, kde je vidět celé město i přístav shora. Uprostřed St-Tropéz stojí citadela, ale právě zde cosi chystali, takže jsme se dovnitř nedostali a mohli jsme ji pouze obejít dokola. Samo město nás mile překvapilo. Ačkoliv nás od něj zrazovali, nám se zde líbilo. Po chvíli bloudění po třech dotazech jsme se nakonec dostali i k četnické stanici, známé z nezapomenutelných filmů s Luis de Funés.

Kolem města ale bylo rušno a proto jsme se rádi vrátili do kopců Massif des Maures, kde leží městečko Cogolin. V tomto městě mají jednu zvláštní tradici a to výrobu dýmek. Zašli jsme do jednoho obchodu, kde dýmky i vyrábějí. Ačkoliv jsme zarytými nekuřáky, v tomto obchůdku se nám moc líbilo. Co dýmka to originál, některé z nich jsou opravdovými uměleckými díly. Paní se mi lámanou angličtinou snažila vysvětlit něco o materiálech používaných na výrobu a o tvarech. Všude byly stovky, ba tisíce dýmek a všeho co s kouřením dýmky souvisí, jako tloučků na tabák, pouzder na zapalovače, šťouchátek a já nevím čeho všeho ještě. Zákazníky jsme se nestali, ale návštěva to byla bezesporu zajímavá.

Znova jsme přejeli kopce Maurů po šotolinové cestě, místy hodně zničené. Slunce pralo a všude kolem nás jenom polovysoký les a neprostupná džungle. Pak jsme ale dojeli na pobřeží a raději vyhledali pláž na osvěžení. Voda už byla o mnoho přijatelnější než o týden dříve v Camargue. Když jsme se vrátili do kempu, sbalili jsme se a společně všichni čtyři autem vyjeli do obce Gassin vysoko na kopci. Shora jsme pozorovali již za tmy světla měst na pobřeží a udělali jsme si nádhernou procházku osvětlenými úzkými kamennými uličkami. Večer v kempu jsme stejně, jako několik nocí předtím, poseděli u dobrého francouzského vína a zavzpomínali na zážitky z našeho putování po Provence.

Cesta domů
(autem: les Tournels – Fayence – Grasse – přes Itálii domů)

V sobotu ráno jsme definitivně zabalili věci do auta, pořádně upevnili kola na střeše a vydali se na cestu domů. Ovšem nepádili jsme rovnou na dálnici. Na programu jsme měli ještě dvě zastávky. Jednu v městečku Fayence, známém svou typickou barevnou keramikou, jejíž vzory lze vysledovat nejenom na keramice. Druhou zastávku jsme si udělali v městě Grasse s tradicí výroby parfémů, pro které je někdy nazýváno hlavním městem vůní. Ve městě působí několik proslulých parfumérií, které nabízejí bezplatnou exkurzi do výrobny parfémů, zakončených návštěvou značkového obchůdku. Využili jsme možnosti prohlídky v jednom z nich a prohlídli si všechny fáze výroby parfémů. Dozvěděli jsem se z čeho všecho se takové vůně připravují i třeba to, že na výrobu jednoho litru extraktu je potřeba sedm tun růžových lístků! Pak už jsme ale opravdu najeli na dálnici Nice a přes noc zdolali 1 300 kilometrů dlouhou cestu přes Itálii a Rakousko domů. Po ránu jsme opět skládali kola v Brně.

Možná si teď na konci mého vyprávění z deníku cesty řekne čtenář, že jsme stále jezdili jen autem. Auto nám skutečně pomohlo snáze realizovat zážitky nabitý dvoutýdenní itinerář trasy, který bychom při jízdě s batohy na nosiči nikdy nezvládli. Přesto jsme pod modrou oblohou Provence ujeli přes 800 km, naši přátelé 300 km. Ačkoliv jsme z Provence viděli hodně, dalo by se tu najít ještě hodně a hodně dalších krásných míst.