 |
|
 | |
| || | |
|
|
Cesta z Francie
Když je člověk sám, má čas myslet na spoustu věcí. Já jsem nejvíc myslel na to, abych se nezranil a aby se nic nestalo kolu. Pak jsem také stále sledoval cestu v mapě. Není nic horšího, než zabloudit a najíždět zbytečné kilometry jen pro vlastní hloupost. Ale nejvíc jsem myslel na požitek ze samotné cesty. I když jsem měl trasu nastudovanou z mapy, přece jen jsem neměl tak detailní představu, jak to kde bude vypadat. Když přemýšlím, co mě hnalo vpřed, byly to dvě věci: pocit, že se blížím k domovu a pocit, že jsem v dalekém, neznámém kraji, že nevím, co mě čeká za obzorem. Denně jsem ujel hodně přes sto kilometrů, a to už je dostatečná vzdálenost na to, aby se krajina i několikrát za den změnila. Jednou z věcí, které mi dodávaly sebevědomí, byla znalost jazyků (francouština a němčina). Měl jsem dobrý pocit, že jsem si mohl všechno přečíst a všechno potřebné si i vybavit. Podrobná mapa je dobrá věc, ale na dálkovou jízdu bych takových map potřeboval pořádný balík. Proto jsem si už u nás koupil mapy 1:200 000, kdysi se jim říkalo generálky. Ty francouzské byly z vydavatelství Michelin a dobře mi posloužily. Jsou velmi pečlivě zpracované, větvení silnic přesně odpovídá skutečnosti a navíc jsou výborně poskládané, takže se i rozevřené dobře vkládaly do mého mapníku. Ve Francii se snad nedá ztratit, důsledné číslování silnic v mapách i v terénu velmi usnadňovalo orientaci. Zato německé mapy z vydavatelství Freytag&Berndt nebyly zdaleka tak podrobné. Navíc jsou tištěné oboustranně, takže se čas od času musely přetočit. Bohužel, v generálních mapách nebývají vrstevnice. Svahy jsou vyznačeny jen stínováním, takže případná stoupání jsem musel odhadovat. Jak už to u mých cest bývá, na dovolenou mám vymezený jen určitý čas. Proto jsem měl už tradičně předem připravenou trasu včetně míst s noclehem v kempech. Naplánovat dálkovou trasu v místech, kde jsem nikdy nebyl, totiž není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vedlejší silnice, vhodné pro cyklistiku, většinou směřují do větších měst, a právě těm je potřeba se vyhnout. Zároveň není dobré příliš kličkovat, protože pak se cíl nepřibližuje, jak by měl. Myslím, že trasu jsem si připravil dobře. Jen jednou jsem se dostal na silnici s hustým provozem včetně kamionů. Jak jsem za chvíli poznal, byla tudy vedena objížďka, naštěstí to bylo jen 12 kilometrů. Chtěl jsem denně ujet kolem 120 kilometrů. Kilometráž byla součástí plánu a během dne jsem tedy viděl, jak rozložit své síly k dojetí do cíle. Svou roli nakonec hrálo i počasí, které mě některé dny úplně změnilo plán.
|
Burgundsko 2005
Korsika 2004
Jednoho dne ráno jsem z autobusu vyložil vozík, připojil ho za kolo a naložil svými věcmi. Je to zvláštní a trochu nepříjemný pocit: oddělím se od skupiny nějakých patnáct set kilometrů od domova a úplně sám se vydám na cestu. Je skutečně těžké na takovou bláznovinu někoho najít. Různí dobrodruzi také sami brázdí Evropu, vždyť jsem jich viděl spousty, ale já sám jsem ještě nikdy tak daleko nejel. Takže po krátkém rozloučení s účastníky zájezdu a malém kolečku kolem nich (najednou mě chtěli všichni fotit :-) jsem vyjel z kempu na silnici. První kilometry jsem jel po paměti. Pak jsem však už musel rozložit mapu a začít bedlivě sledovat cestu.
