Jak se jezdí na kole v západní Evropě

Ve Francii jsem jel se zájezdem i sám odlehlými oblastmi s řídkým osídlením a nulovým průmyslem, stále po silnicích s výborným značením směrů i čísel. Aut na silnicích bylo méně než u nás. Cyklistické stezky nebo trasy jsem vůbec neviděl a ani mi nechyběly. Silnice, a to i vedlejší, tam mají kvalitní povrch. Francie je zemí kruhových objezdů. Na kole je potřeba se držet pravé strany a nenechat se strhnout do středu. Potkal jsem poměrně málo cyklistů. Buď to byli sportovci na silničních kolech, nebo těžkooděnci jako já, nejspíš Holanďané, Angličané a příslušníci jiných národů. Čecha jsem nepotkal ani jednoho – přesněji řečeno, na Čecha nikdo nevypadal a kdyby tak snad by se přihlásil k mé vlaječce. S málo cyklisty je i málo servisů. Po nich jsem se také samozřejmě díval s určitými obavami. Viděl jsem jediný v Auxerre.

Švýcarska jsem si moc neužil. Moje trasa tam měřila jen asi 40 km. Polovinu z toho jsem přepravoval kolo se zaseknutou volnoběžkou částečně pěšky, částečně pomalou jízdou. Těžko hodnotit, provoz byl slabý a stezky ani trasy žádné. O cestování na kole po Švýcarsku vyprávějí Jára a Jana ve své reportáži. Jiné to bylo v Německu. Německo je lidnaté, je tam hodně i menších měst a všude poměrně silný provoz. Po některých silnicích se téměř nedalo jet. Na rozdíl od Francie je však v Německu spousta cyklistických tras a stezek. Po nich se sice vyhnete místům s provozem aut, cestovní rychlost však na nich klesá: kličkují po městech, z chodníku na chodník, stále se něco objíždí. Ale co nejhůř, nejsou příliš pečlivě značené. Značky vypadají pořád jinak a jsou drobné, takže se špatně hledají. Často je značka sice na dohled, ale až na protější straně křižovatky. Je na ní napsaný název trasy a šipka, někdy jsem však musel přejet přes křižovatku si přečíst, kudy jet dál. Občas značka úplně chybí. S mapou 1:200 000 jsem neměl šanci, takže v Německu jsem občas zabloudil.

Po přejetí Černého lesa po vedlejších silnicích jsem najel na Dunajskou stezku a po ní jel asi 400 kilometrů až do Řezna. Už jsem si postěžoval na nejednotné a nedůsledné značení. Přestože je krajina až na výjimky docela fádní, byl na stezce velký provoz. Hodně bylo rodin s dětmi, i docela malými ve vozících. Tomu odpovídala i vybavenost: všude na trase byly reklamy na hostince a možnosti ubytování. Někdy, když jsem bloudil, jsem se zorientoval právě podle těchto reklam. V téměř každé obci byla také opravna kol.

Jedno velké město se nedalo minout, ledaže bych místo toho absolvoval několik jiných. Proto jsem se rozhodl tímto městem projet napříč, zvlášť, když jsem si na oficiálním webu přečetl, že je jedno z cyklisticky nejpřívětivějších na světě. Tímto městem je Basilej. Basilej je zvláštně položené město na hranici tří států (Švýcarsko, Francie, Německo). Administrativně je to více měst, které tvoří jednu souvislou aglomeraci a která zasahuje do Francie i Německa. Odhaduji, že aglomerace bude velikostí srovnatelná s Prahou. K Basileji jsem přijížděl v sobotu odpoledne, což bylo určitě výhodou. Provoz byl zřejmě nejslabší. Nějakých dvacet kilometrů před městem se objevila souběžně se silnicí cyklistická stezka a vedla téměř souvisle až do centra. Jak se blížilo město, cyklisté byli přesměrováni na komunikaci obsluhující rodinné domky, která vedla podél tramvajové trati na zvláštním tělese. V samotném centru byly téměř ve všech ulicích vyznačeny cyklistické pruhy, využívalo se cest v parcích a širších chodníků. Každá velká křižovatka měla cyklistické pruhy, takže se dala bezpečně projet. V podchodu před hlavním nádražím, tam, kde jsou v Brně stánky s laciným zbožím, jsem našel obří parkoviště kol. Jedno volné, druhé oplocené. Město bylo skutečně cyklisticky přívětivé.

Dlouho dopředu jsem se připravoval na zpáteční cestu vlakem. Tím, že jsem byl úplně sám, jsem musel být schopen se přesunovat se všemi svými věcmi po nádražích, především schodištích, být schopen nastoupit a vystoupit do a z vlaku. Vozík je totiž připevněn na zadní ose. K jeho odpojení je třeba vytáhnout osu. To je trošku zdlouhavé, na krátké přesuny musí člověk být schopen se sunout s odpojeným vozíkem. Nakonec jsem na to přišel: v jedné ruce kolo, ve druhé ruce brašnu a vozík přehozený přes brašnu. Pohodlné to není, ale při zpáteční cestě jsem zvládl přestoupit mezi šesti vlaky.

  Poznámky 1 – Sám na cestě
  Poznámky 2 – Na kole v západní Evropě (tato strana)