Korsika 2004 – Jih a východní pobřeží

Minuli jsme známou pláž u mysu La Roccapina, nad níž se tyčí skalní útvar Rocher du Lion [rošé dü lió] a stále proti větru mířili k nejjižnějšímu cípu Korsiky. Zde na 80 metrů vysokém křídovém útesu nechal hrabě Bonifacio [bonifačo] vystavět město, které ční na skalním převisu nad hladinou Golfe de Bonifacio. Úzké uličky citadely mezi několikaposchoďovými domy nás dovedly až k terase nad převisem, odkud se otevřel fascinující pohled do azurových vod moře s bílými útesy. Podobný pohled jsme našli i od kasáren a hřbitova. A propós: korsické hřbitovy, ty jsou jedinečným fenoménem. Korsičané staví honosné hrobky tvořící rozlehlá "města mrtvých".

Na bílé útesy se nám naskytl ještě jeden úžasný pohled, a to pohled z hladiny moře. Za několik euro na osobu si naše skupina najala loď na vyhlídkovou plavbu, která nás dopravila nejen pod hradby citadely, ale také do jeskyně, která má ve stropě přirozený otvor, připomínající svým tvarem obrys Korsiky. V těsném sousedství města Bonifacio jsme odbočili na úzkou silničku, která nás dovedla až k majáku na samém nejjižnějším cípu Korsiky Capu Pertusato. Na dohled se rýsují na obzoru břehy sousední Sardinie vzdálené odtud pouhých 12 kilometrů

Východní pobřeží Korsiky má zcela jiný ráz než západní část ostrova. Lemují jej téměř souvisle pláže, hory se zvedají z nížiny pozvolněji a ne přímo z moře jako třeba kolem Porta. Na méně záživném úseku do přístavního města Porto Vecchio [porto vekio] z Bonifacia po hlavní silnici jsme proto zařadili rychlý převod. Porto Vecchio je poklidný přístav a v jeho okolí se nacházejí údajně nejkrásnější pláže ke koupání.

My jsme ale opět začali stoupat do korsických hor. Od hladiny až k jezeru L'Ospedale [lospedal] to je necelý výškový kilometr táhlého 14 km dlouhého stoupání. Celou dobu jsme z vyhlídek viděli na vzdalující se přístav pod námi. Nad horami právě zuřila bouřka. Měli jsme štěstí, když dorazil nejprudší déšť, schovali jsme se pod přístřešek. Jediný liják, který nás na Korsice potkal trval necelých 20 minut, pak se oblaka odehnala kamsi pryč a bylo opět krásné teplé počasí. To byla příležitost ke krátké pěší procházce k vodopádu Piscia di Galle, zvanému též "čůrající kohoutek". Fantastickým sjezdem jsme dorazili do horské vesničky Zonza, odkud začalo stoupání do sedla pod masívem Aiguilles de Bavella [egüil de bavela]. Typický rozeklaný hřeben je ráj horolezců a království borovic se šiškami velkými až 20 cm. Ze sedla Col de Bavella ve 1 280 metrech nad mořem nás čekal další dlouhatánský sjezd přerušený jen jedním malým sedlem, zpět dolů k moři, do kempu u Solenzary provoněného eukalypty.

Poslední den zájezdu byl určen pro relaxaci u moře. Jenže celodenní válení se na pláži není nic pro nás. S Janou jsme se proto vydali ještě jednou do kopců, do oblasti Fiumorbo. Udělali jsme dobře, poznali jsme zase jinou Korsiku: silničky klikatící se na svazích strmých skalnatých hor v hájích korkových dubů, termální lázně a téměř letecké výhledy k moři a do vysušených bažin Plaine d'Aléria [plajn dalerí]. Neplánovaný, ale opravdu krásný výlet na závěr.

  Západní pobřeží
  Středem Korsiky
  Jihozápad ostrova
  Jih a východní pobřeží (tato strana)

Post Scriptum: Loučení s Korsikou

Nachýlil se ke konci druhý týden z doby vymezené pro náš pobyt. Autobus nás dovezl zpět do Bastie, přístavu, kam jsme před dvěma týdny připluli. Před odplutím trajektu zbyl ještě čas na prohlídku města, citadely i závěrečný nákup. Z trajektu do italského Livorna jsme pozorovali, jak za námi mizí Korsika zahalená v mracích. Vraceli jsme se do deštivé střední Evropy. Celou cestu do Brna za okny autobusu zuřily bouřky a lilo. Vzpomínali jsme na sluncem prosvícenou a prohřátou Korsiku.