Francouzské Alpy 2012

4. částNávrat do Grenoble

Nejvyšší horská sedla jsme měli za sebou. Potřebovali jsme se nyní pomalu dostat zpět k našemu autu v Grenoble. Za dva dny bychom tam mohli být po Route Napoléon. Jenže, ta vede převážně po hlavní silnici. Navíc jsme měli ještě v plánu přejet vápencový hřeben Vercors. S ohledem na čas i trasu jsme proto zvolili přesun vlakem.

Lac de Serre-Ponçon

Durance a Ubaye patří mezi významné řeky oblasti. Na jejich soutoku bylo v roce 1960 zbudováno velké přehradní jezero Lac de Serre-Ponçon, které zadržuje přes miliardu kubíků vody. Už jen památník a hřbitov připomíná vesnici Ubaye, která skončila pod hladinou.

Jezero je nyní krajinnou dominantou a také významným rekreačním centrem. U jeho břehů postávalo mnoho karavanů, jejichž majitelé zde v podstatě založili neoficiální kemp. Obec Le Sauze-du-Lac leží na kopci nad soutokem a i přes zatopení je poměrně vysoko. Silnice okolo jezera se vyšplhá až do ní. Z terasy je pěkný rozhled na jezero. V dopoledním slunci bylo v dáli vidět typický bílý vrchol Mont-Ventoux, který jsme navštívili před osmi lety. Ten vrchol bezpečně poznáme. Tenkrát jsme o této hoře říkali, že je vidět v Provence skoro odevšad. Nad údolím v zálivu od řeky Durance se nachází významná přírodní památka, skály nazvané les Demoiselles Coiffées, hodně volně přeloženo mladé dámy s účesy nebo čepicemi. Jedná se o skalní útvary vzniklé nestejnoměrným zvětráváním, jaké jsou známé z mnoha míst po světě. Měkké podloží je erozí odnášeno, a pokud se ve struktuře objeví nějaký trvanlivější materiál, na čas se pod ním vytvoří sloup, který erozi odolává déle. Jak pomíjivý je ovšem osud těchto věží dokazují jen několik desítek let staré fotografie téhož místa.

V Savines-le-Lac překonává jezero na řece Durance dlouhý most. Naše putování po Route des Grandes Alpes v tomto místě definitivně skončilo. Jedna z vedlejších větví Route totiž vede právě tudy kolem jezera. Po celkem rušné silnici jsme pokračovali západním směrem k městu Gap na vlak. Na takto velký provoz jsme v horách odvykli a právě hustý provoz v údolích pod horami byl jedním z důvodů, proč jsme raději zvolili přesun vlakem. Do Gap jsme dorazili včas a stihli jsme tím nejen odjezd odpoledního vlaku, ale i prohlídku města. Cestování vlakem jsme si ve Francii vyzkoušeli o dva roky dříve. V regionálních soupravách TER je to poměrně snadné, je zde plošina a háky pro kola. Tentokrát jsme se však trefili do vlaku, který měl ve Valence přípoj TGV do Paříže, a na místě pro kola se proto nahromadilo množství kufrů, které jsme museli přeskládat, abychom měli kola kam dát. Cesta nebyla zdaleka tak pohodlná jako minule. Za dvě hodiny od vyjetí z Gap [ga] jsme vystoupili v městečku se stejně krátkým jménem Die [di]. V nádražní hale jsme objevili velkou váhu s limitem do čtvrt tuny. Samozřejmě nás nenapadlo nic jiného, než se zvážit. Výsledek: Jana + kolo těsně pod metrák, já o necelých 40 kilo více.

V Die jsme si vytipovali městský kemp. Překvapilo nás, jak byl plný. Nejprve nám určili místo kdesi dole u řeky, které se nám vůbec nelíbilo. Nakonec jsme se podělili o parcelu s francouzským cyklistou na pěkném travnatém plácku.

Parc du Vercors

Před námi byl poslední den na kole. Ráno v kempu jsme to ovšem netušili. Kilometrovník u silnice oznamoval opět 20 kilometrů do sedla. Col de Rousset je ale podstatně nižší než předchozí sedla, takže ve srovnání s minulými dny bylo toto sedlo na zdolání jednodušší. Vzpomněl jsem si tady na své cyklistické začátky. Z mého rodného města Ostrova je to na Klínovec v Krušných horách přibližně stejně daleko, s prakticky stejným převýšením a dokonce i se stejnou počáteční a cílovou nadmořskou výškou. Kdysi mi výjezd na Klínovec – tenkrát samozřejmě na lehko – připadal jako vrcholný sportovní výkon. Dnes mi to připadá jako legrace. Ale zpět do Francie.

Začátek stoupání lesním úsekem byl poměrně nezajímavý, dokud se neobjevila fialová pole levandulí, tak typických pro Provence. Neodolal jsem a šel jsem fotit přímo do pole. Ta vůně byla tak silná a pronikavá, že jsem se vrátil doslova omámený. Sedlo mělo příjemný sklon, jen v nejprudším úseku ukazoval kilometrovník úsek se šesti procenty. Jelo se nám příjemně. Jak jsme tak zastavovali na focení, předjížděli nás skupinky cyklistů na silničních kolech. Později v sedle jsme zjistili, že skupina Holanďanů zde měla závody do vrchu. Předjeli nás také dva hoši na horských kolech. Jelo jim to podezřele rychle. Ejhle, měli elektrokola! Z hecu jsem s nimi chvíli jel. Oni na lehko s motorkem, já s bagáží čistě na vlastní pohon. Myslím, že jsme se dostali do výborné kondice, nejen, že jsem jim stačil, ale dokázal jsem je v pohodě předjet. Škoda, že už naše alpské dobrodružství bylo u konce. Trénink v Alpách se nám nicméně zanedlouho velice hodil při terénních výletech v Moravskoslezských Beskydech. Na vrchol stoupání jsme dorazili i se zastávkami za dvě a půl hodiny.

Silnice nepřekonává sedlo v nejvyšším bodě, ale tunelem. U tunelu je vyhlídková terasa. Je odtud vidět bělostné skály a také právě zdolanou silnici, kterak prochází lesem, v němž zanechala zřetelnou stopu. Na druhé straně tunelu to už tolik fotogenní není. Hlavní silnice klesá do velkého lesnatého údolí. Po jeho kraji jsme se přehoupli na typickou náhorní krasovou planinu a přijeli do krajiny luk a pastvin. Pasou se tu koně a krávy. Z mléka se tu vyrábí několik druhů sýrů, zvláště proslulé jsou plísňové modré (podobné naší Nivě). Ve Vassieux-en-Vercors zrovna visely upoutávky na slavnosti modrých sýrů.

Bylo teprve poledne a uvědomili jsme si, že pokud bychom jeli do kempu tady na náhorní planině, budeme v něm hodně brzo a že bychom mohli, i se zastávkami, stihnout dojet až k autu. Závěr je přece více z kopce. Krajinu Vercorsu tvoří několik náhorních planin a údolí v různých úrovních, které jsou po délce odděleny pásy hor. Nebylo to tedy úplně po rovině, jak by se mohlo z mapy na první pohled zdát. Krajina to byla poměrně pěkná. Střídaly se lesy s pastvinami a malými obcemi, kde jsme si dopřávali odpočinku v teplém dni. Teploměr ve stínu stále ukazoval kolem 30 stupňů. Jako osvěžení nám proto přišlo, když se silnice zanořila do úzké a hluboké soutěsky Gorges de la Bourne kde těsně kopíruje skálu a prochází několika tunely. Stoupání soutěskou nás přivedlo na poslední náhorní planinu. Odtud nám zbývalo překonat už jen malé sedlo v St-Nizier-du-Moucherotte. Pak následoval závěrečný doslova královský sjezd do Seyssins. Panoramatický výhled na aglomeraci Grenoble a okolní hory narušovaly jen mraky, které se odpoledne vytvořily.

Vrátili jsme se do kempu právě včas. Obloha se kompletně zatáhla a schylovalo se k dešti. Ten už by nám teď nevadil. Naložili jsme kola na auto a ukončili naše další dobrodružství na kolech.

Návrat domů

Ani v noci sice nepršelo, ale počasí se výrazně pokazilo. Vyrazili jsme směrem k domovu. Nevraceli jsme se úplně stejně, zastavili jsme se totiž u mých rodičů v Ostrově. Na vzpomínaný Klínovec jsme odtud však nevyjeli. Od kol jsme si chtěli chvíli odpočinout. I když jen na pár dní.

Na francouzské Alpy stále vzpomínáme. Tolik krásných dní za sebou ve vysokých horách bylo něco jako výhra v loterii. Užili jsme si do sytosti té horské nádhery, a přestože nás to stálo hodně fyzických sil, nabila nás ta cesta v jiném ohledu. Přesvědčili jsme se, že ani jedno vysoké sedlo denně není nereálný cíl. Doma jsme si po návratu řekli, že do Alp se s koly musíme opět vrátit. Doufejme, že tentokrát to bude dříve.